2. prosince 2009 se v Praze udál památný akt: po desítiletích ponižujících ústrků a konfiskačních akcí došlo konečně k realizaci majetkoprávní nápravy a stát vrátil Mozartově obci její dlouholeté sídlo - nemovitost Bertramku. Ovšem způsob, jak byl tento akt spravedlnosti v oblasti české kulturní, právní a politické současnosti realizován, vykazoval v mnoha směrech tak křiklavé rysy barbarské nekultivovanosti a nerespektování práva, že nad ním zůstává rozum stát. Zneužívání státních institucí, jež u nás bylo – samozřejmě i v případě Bertramky - běžné v totalitních režimech, bylo v tomto případě znovu a přímo demonstrativně předvedeno ve své nejaktuálnější podobě v rámci státu, který chce být demokratický a v mnoha směrech znaky demokracie skutečně vykazuje. Jako ryzí dědic bezohledné mentality totalitních zestátňovatelů si počínalo jak současné vedení MČ Praha 5 tak Českého muzea hudby (= složka Národního muzea). Základní informace o tom jsme už na našich stránkách podali, ale ten 2. prosinec 2009 se do dějin jak pražského mozartovského kultu tak péče města o historické památky zapsal opravdu nesmazatelně, a naší povinností je ho pro poučení i pro budoucnost řádně zdokumentovat. Jeho historický význam má i své symbolické aspekty: 25. listopadu 1989 byl valnou hromadou Mozartovy obce, konanou v koncertním sále Bertramky v týchž hodinách, kdy se na Letné konala první kolosální demonstrace proti stále ještě vládnoucímu režimu, výbor pověřen zahájením jednání o její vrácení obci. Když po dvaceti letech konečně tato vyčerpávající práce výboru došla 2. prosince 2009 – realiter, tj. fakticky - k úspěšnému cíly, byly historické prostory mozartovského památníku vráceny jako „barák opuštěný sovětskými vojsky“.
Reportéři ČT - jmenovitě Lukáš Landa a s ním spolupracující zvukaři, osvětlovači ad. - očividně věnovali onomu historickému aktu velkou pozornost a před kameru pozvali všechny hlavní účastníky děje (vyjádření na kameru odmítl jen hlavní viník, tj. současný starosta MČ Praha 5 Milan Jančík…). Jako členové Mozartovy obce jsme jim vděčni i z toho důvodu, že nám v určitých důležitých aspektech pomohli dešifrovat něco, se je našemu chápání bytostně vzdáleno - mentalitu, mravy a způsoby dnešních představitelů institucí, které v slavném mozartovském památníku hospodařily od děsivých 50. let do 2. 12. 2009 a fakt pro ně nepříznivého soudního rozhodnutí přijali jako výzvu k pomstě.
Zásluhou reportérů ČT je zčásti i obrazově doloženo, že MČ Praha 5, České muzeum hudby a bývalý nájemník Bertramky ing. Karel Muzikář odváželi bez jakékoliv dohody s Mozartovou obcí jakožto vlastníkem Bertramky z objektu ještě 1.prosince mnohé blíže nespecifikované předměty.
Zrekapitulujme si stručně co předání objektu bezprostředně předcházelo. 23. září 2009 napsal právní zástupce Mozartovy obce JUDr. Jan Pavlok právnímu zástupci MČ Prahy 5 JUDr. Stárkovi mj.: „V souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi žádám, aby Váš klient, tj. Městská část Praha 5, předal celý areál Bertramky mému klientovi.“. V nastalé korespondenci právních zástupců následovaly kličky a odkladné manévry dr. Stárka (na nabídku vzájemného setkání obou právníků nereagoval, v odpovědích různě manévroval a opakovaně odkazoval na jednání s nájemcem Muzikářem, který – dodejme – měl na Bertramce nájem do konce října). Výbor MO se proto 10.listopadu obrátil na všechny členy Rady a zastupitelstva MČ Prahy 5 počínaje starostou Jančíkem doporučeným dopisem, v němž mj. napsal: protože „Váš právní zástupce naše žádosti o započetí předávání ignoruje, obracíme se na Vás s žádostí o přijetí našich zástupců, aby mohly být projednány podmínky zahájení procesu předávání Bertramky. Sdělte nám laskavě, kdo z MČ Praha 5 je k takovému jednání oprávněn nebo kdo k němu bude zmocněn, kdy nás může přijmout nebo se dostavit do kanceláře našeho právního zástupce. Veškeré odkládání této záležitosti Mozartovu obec v mnoha směrech poškozuje, zvlášť když Váš dosavadní nájemce o nás svými cestami ve veřejnosti šíří různé nepravdy. Současně prosíme o sdělení, kdy umožníte soudnímu znalci, který musí posoudit stav budov uvedené nemovitosti, přístup do objektů.“
Když přispělo na pomoc i několik osvícených členů zastupitelstva MČ Praha 5, skutečně plnících společenské závazky svého mandátu, podařilo se dosáhnout toho, aby byli 26. listopadu do objektu vpuštěni zástupci MO a paní inženýrka architektka, u níž MO objednala znalecký posudek stavu přejímaného objektu. O šoku, zažitém při této příležitosti, už jsme vydali svědectví na jiném místě. Pod dojmem evidentního drancování objektu jsme nátlak na předání Bertramky zvýšili a náš právní zástupce napsal jejich právnímu zástupci, že bude-li MČ Praha 5 faktické předání objektu stále oddalovat, „vstoupí můj klient do předmětných nemovitostí jednostranně na základě svého vlastnického práva“. To – a probuzený zájem médií – přece jen zaúčinkovalo. Mezitím však dále probíhalo drancování interiérů Bertramky, o čemž pořídila dokumentaci svého druhu i Mozartovou obcí objednaná několikadenní nepřetržitá hlídka, sledující a zaznamenávající též vjezdy i výjezdy aut z objektu.
V 15 hodin dne 2. 12. 2009 byl po bezprostředně předcházející dohodě zahájen vlastní předávací akt. Měl neuvěřitelnou podobu, a to i z toho důvodu, že dosavadní správa Bertramky byla vykonávána očividně chaotickým způsobem. Co o tom svědčilo?
1) MČ Praha 5 jakožto po léta v katastru nemovitostí zapsaný majitel Bertramky neměl mezi svými zaměstnanci nikoho, kdo by měl za povinnost se o objekt starat, kdo by ho dobře znal, měl klíče od všech jeho uzavřených prostor a v danou chvíli byl plně kompetentní k jeho předání, a to ve všech jeho složkách. Tuto funkci totiž při předávání dne 2. 12. de facto plnila paní Jelínková, zaměstnankyně firmy Centra a.s. z Prahy 5, u níž starosta MČ Praha Jančík někdy předtím objednal „výkon správy nemovitostí“. (Ergo státem pověřený a financovaný majitel v daném případě sám správu nemovitosti nevykonával, ale předal ji za úplatu nějaké firmě – místo aby ji předal jejímu zákonnému majiteli….) Zatímco ze strany MO se k přejímání objektu dostavila jak řada členů jejího výboru v čele s předsedou a tajemnicí, členové její inventarizační komise a její právní zástupce, úřad MČ Prahy 5 k danému úkonu žádnou inventarizační komisi nedelegoval (předem totiž své předávání pojal tak, že nebylo takřka co z inventáře komisionelně předávat) a žádný z jeho přítomných úředníků – včetně jeho právního zástupce - na předávacím aktu bezprostředně neparticipoval. A jak už jsme i obrazově zdokumentovali, vlastní podpisový akt u soupisu předávaných dokumentů etc. musel v případě jeho dvou hlavních aktérů – pí Jelínkové a dr. Pavloka - proběhnout ve služební místnosti na jedné ponechané židli, což od obou aktérů vyžadovalo přejít - před zraky stojících a přihlížejících - do poněkud nedůstojného dřepu. (Právní zástupce MČ Praha 5 se mezitím dobře bavil před budovou, svůj podpis připojil k dokumentům až později…)
2) České muzeum hudby se na předávacím aktu nepodílelo. Protože celou expozici beze zbytku pojalo jako své vlastnictví, a to až po všechny lustry, odvezlo už před jeho uskutečněním co mohlo, Mozartovu obec jakožto právem určeného vlastníka zcela ignorujíc. Televizní reportér musel představitele muzea se svými dotazy vyhledat na jejich pracovištích. I v těch několika takto vzniklých reportážních záběrech bylo znát, o jaké „odborníky“ se jedná. Bez jakékoliv diferenciace dokázali z Bertramky odvézt i věci patřící Mozartově obci, čímž předvedli brutální vyvrcholení konfiskačních akcí, započatých už za totality a týkajících se jak hudebního archivu MO tak i řady výstavních exponátů. Na počátku těchto akcí stál první poúnorový komunistický vedoucí v historii hudebního oddělení Národního muzea, pocházející z Košic. Za války, kdy je okupovali fašističtí Maďaři, zažádal tento muž jako nadšený horthyovec o změnu jména na Egerváry Sándor, po válce přesídlil pod svým původním jménem Alexandr Buchner do Prahy, a jako posedlý konfiskoval a konfiskoval. V Praze se stala jeho hlavní obětí právě Bertramka a s ní i archiv Mozartovy obec. Jeho totalitní „koncepce sbírkotvorné činnosti“ se vyznačovala tím, že dal např. historickou sbírku hudebnin MO jednoduše zapsat do přírůstkových knih svého oddělení jako „převod“, historický nástroj jako „dar“ MO muzeu – a institucionální krádež byla takto z jeho hlediska legalizována. Následující dokument z roku 1990 dokládá alespoň ve třech hlavních pohledávkách, jak si Buchnerovo hudební oddělení Národního muzea za totality mnohé z Bertramky a z majetku Mozartovy obce naprosto svévolně přivlastňovalo.
|
|
|
Dobrá, řeknete si, to bylo počínání fanatických kořistníků za totality, ale při úžasu nad vydrancovanou Bertramkou na podzim 2009 se nelze vyhnout otázce: nepočínali si dnešní Buchnerovi následovníci v Muzeu české hudby (a tím i v Národním muzeu) stejně? Nevyznávají stejnou koncepci „sbírkotvorné činnosti“? Dnes jako za totality?
Bez uvedené televizní reportáže bychom nevěděli, že v tak ctihodné instituci jako je Národní muzeum zaujímá místo náměstka generálního ředitele muž s takovou intelektuální výbavou jakou disponuje bakalář Karel Ksandr. Když se ho totiž televizní reportér zeptal na důvody jejich totálního vyprázdnění historických sálů před navrácením Bertramky jejímu původnímu majiteli, předvedl na kameru dokonalou ukázku posttotalitního bakalářovsky-náměstskovského nadhledu: “Stanovisko Národního muzea je zcela jednoznačné. Mozartova obec má možnost, Národní muzeum se tomu nebrání, prostě o tyto materiály soudní cestou prostě požádat.“ (Ten velkomožný pan náměstek by snad mohl nějak bránit tomu, aby se Mozartova obec - v případě nutnosti - domáhala svých materiálů třeba i soudní cestou? Jestliže ne, tak proč televizním divákům sděluje své bohapusté argumentační prázdno, místo aby v odpovědi objasnil, proč odvezli vše co se odvézt dalo?) Citovaný výrok náměstka generálního ředitele NM Ksandra jen oficiálně stvrdil pokračování konfiskační mentality a praxe, započaté na Bertramce v temných letech totality a dovršené 2. prosince 2009 dnešní ředitelkou Českého muzea hudby Dagmar Fialovou, jež - což je pro situaci charakteristické -nemá pro svou funkci potřebné hudební vzdělání. Oba jmenovaní současní představitelé ctihodné národní instituce se zřejmě v rámci své neodbornosti domnívají, že před započetím konfiskačního procesu byly na Bertramce jen holé zdi bez nábytku, bez osvětlení a samozřejmě bez expozice... Ve skutečnosti byly všechny místnosti vybaveny nábytkem, všechny byly osvětleny a v historických sálech byla expozice. Nepřehlédli snad v Národním muzeu, že už žijeme v době, do níž totalitní konfiskační manýry nepatří?
3) K předávacímu aktu Bertramky se dostavil i host nezvaný a v dané situaci už zcela nepatřičný: její bývalý „panevropský“ nájemník ze Smíchova ing. Karel Muzikář. Třebaže sám na svých internetových stránkách - na nichž si "svou Bertramku" nadále a už zcela neprávem pěstuje - uváděl, že jeho nájemní poměr na Bertramce skončil s posledním dnem října, drancovali tam jeho lidé ještě 1. prosince. Nepřišel tudíž nic předávat, jen chtěl přítomné dezinformovat, a to ve prospěch své firmy a proti MO. Tím ovšem nepřekvapil, protože tak si počínal celá léta, stejně jako během 19 let své vlády na Bertramce opakovaně prokazoval, že Mozart a jeho dílo ho zajímají jen jako v Praze dobře obchodovatelná značka. O jeho kvalifikaci jakožto nájemce „Muzea W.A.Mozarta“ plně vypovídají i jeho vlastní výroky v rámci zmíněné televizní reportáže. V jednom z jejích záběrů stojí např. v první místnosti někdejší expozice a kategoricky prohlašuje: „Tady žádný věci nebyly! Když já jsem sem přišel v roce 91 tak tady nebylo vůbec nic.“ Tento eklatantní příklad „muzikářovského pojetí pravdivosti“ stačí konfrontovat např. se stránkou z brožurky „Bertramka“, kterou v roce 1977 (tedy 14 let před Muzikářovým vpádem na Bertramku) vydalo Národní muzeum jako text E. Hradeckého s obrázky Miloně Novotného a každý vidí, že v místnost, v níž ing. Muzikář pronesl v reportáži z prosince 2009 citovaný výrok, byla expozice a vypadala takto:
.jpg)
Kdyby byl ing. Muzikář svůj kategorický výrok „Když já jsem sem přišel v roce 91 tak tady nebylo vůbec nic“ pronesl ve velké podzemní prostoře vedle restaurace, pak by měl stoprocentně pravdu. Ale právě tam decentně mlčel a nevysvětloval, proč dali (kdo?) na Bertramce takovou velikou podzemní prostoru vybudovat, rozdělit ji stěnami na několik kójí a místností bez dveří, všechny je vykachlíkovat, vybavit mnoha umyvadly, elektrickými zásuvkami atd.
Jaká asi originální myšlenka v souvislosti s posláním Bertramky jako místa pražského mozartovského kultu za touto "kachlíkárnou" stála? Tohle kdyby nám a přítomným zástupcům médií byl ing. Muzikář při předávání Bertramky vysvětlil, to bychom byli ocenili… Nestalo se, a tak se budeme muset na něho a na pana starostu Jančíka s uvedenou otázkou obracet i v budoucnosti.
Mozartovy obce se pak zvlášť těžce dotýká odpudivý postoj, jaký zaměstnanci tohoto provozovatele Bertramky postupem let zaujali k místnosti archivu MO v budově tzv. špejcharu. Cítíce se v areálu Bertramky už absolutními vladaři, vyměnili jednoho dne zámek k místnosti onoho archivu a funkcionářům MO tak do ní znemožnili další přístup. Soubor nejdůležitějších dokumentů z historie obce jsme si sice už brzy po započetí soudního sporu a po zjištění, že do místnosti vstupují cizí lidé, odvezli a od té doby se nalézá na několika místech v našich soukromých bytech, ale mnohé dokumenty z historie obce a Bertramky tam pochopitelně dále zůstaly. Četní televizní diváci (a nejen členové Mozartovy obce), kteří 28. 12. zhlédli uvedenou televizní reportáž, nám pak různými cestami sdělovali, že stav, do jakého provozovatelé Bertramky místnost archivu Mozartovy obce dovedli, v nich vyvolal až pocity nevolnosti. Ze skříní vyházené papíry, notový materiál, tiskoviny MO atd., a na nich na zemi i po stole exkrementy kuny, která se tam díky pootevřenému okénku mohla usídlit. Sdělení Mozartovou obcí objednaného deratizéra bylo jednoznačné: takto znehodnocené písemnosti a prostora musí být speciální firmou ve dvou etapách dezinfikovány a všechny věci nacházející se mimo uzavřené skříně musí být napytlovány a odvezeny na skládku. (Vše samozřejmě za vysoké poplatky…)
Uvedeného chování některých Muzikářových zaměstnanců zřejmě využili i ti pracovníci Českého muzea hudby, které posedla buchnerovská konfiskační mentalita. Jak by se jinak mohla za jejich éry objevit v expozici na Bertramce také „Pamětní kniha Bertramky, založená Adolfem Popelkou roku 1876“? Že přešla po pozdní loupeži z archivu Mozartovy obce do rukou nekvalifikovaných pracovnic Českého muzea hudby jako další oběť jejich pojetí „sbírkotvorné činnosti“ je zřejmé, a teď už je jen otázka, zda (a kdy?) je i ona v jejich instituci zainventována jako přírůstek „darem“ od Mozartovy obce? (Při jejich kvalifikaci by ostatně ani nepřekvapilo, kdyby ji „chytře“ zapsaly jako „dar pana A. Popelky“.)
Na závěr partie o panu Muzikářovi něco z opačného konce, tj. pro zasmání. Server Novinky.cz z 1. 12. 2009 totiž - zcela mimoděk - nabídl publiku pro změnu jeden jeho přepůvabný vědomostní lapsus. Byv reportéry dotazován na probíhající odvoz věcí z expozice začal dlouholetý provozovatel „Muzea W. A. Mozarta“ vysvětlovat: „…My jsme si půjčili /…/ nějaké exponáty, z nichž byly některé prvotisky, nebo já nevím – rukou psané dopisy…“. Zarazí-li vás v souvislosti s expozicí na Bertramce výrok o „některých prvotiscích“, tj. o tiscích vydaných do roku 1500, tak to je jen malá ukázka, jak Karel Muzikář jako student vojenského učiliště ve Vyškově kdysi zanedbával výuku historie a dějin literatury (nebo tam snad takové pro příští vojevůdce zbytečné předměty vůbec neměli?) a pak už to ani jako „prezident panevropského Comenia“ nikdy nedohonil. - Žádné prvotisky v expozici na Bertramce samozřejmě nikdy nebyly, co by tam dělaly? Kopie dopisů ano, a opravdu „psaných rukou“, žádné e-maily, to má pan inženýr pravdu… Ale výroky jsou to krásné, nezapomenutelné…
***
Kdo, co a kam z Bertramky do 2. prosince 2009 odvezl zatím nevíme. Evidence žádná. I to poukazuje na oprávněnost onoho přirovnání, jež nepochybně vstoupí do historie pražského mozartovství: „Výstavní vila teď trochu připomíná barák opuštěný sovětskými vojsky…“. Nejvíce se ve vyprazdňování historické památky zřejmě angažovalo České muzeum hudby a Karel Muzikář. S jeho slovy „…tady nic nebylo!…“ si na tomto místě dovolíme lehce zapolemizovat ještě několika obrazovými doklady, které máme po ruce. Mozartova obec vždy dělala na Bertramce koncerty samostatné i koncerty spojované s výkladem. Na následujících obrázcích lze vidět v koncertním sále před mnoha lety přednášejícího dnešního předsedu MO (a nepřehlédnutelný lustr) a v témž sále na klavír hrajícího dr. Jiřího Berkovce (a ani na snímku Hynka Šantla nepřehlédneme charakteristický lustr), pak vidíme detailní fotografii onoho lustru na fotografii „dvorního fotografa MO“ Stanislava Maršála z 14. 5. 1988. Lustr byl v sále ještě 26. 11. 2009, ale nikoliv už 2. 12. 2009
Tehdy už tam zůstal jen krásný klavír, který Mozartově obci před lety odkázal vynikající klavírista Alfréd Holeček a který byl v předchozím provozu Bertramky samozřejmě neustále používán. K této obrazové sekvenci na jedno téma si dovolíme připojit skromný dotaz, zda (a potom kdy) byl onen fotogenický lustr rovněž zainventován do sbírek Českého muzea hudby…? Nebo ho v prosinci ukradl nějaký zloděj? Jak to máme my, staronoví majitelé Bertramky, po 2. 12. 2009 vědět? –
Ale abychom byli spravedliví a ve formulacích přesní: naše tvrzení, že uvedené instituce a ing. Muzikář všechno odvezli, není zcela správné. Správnější je výrok: odvezli co mohli. Zanechali na Bertramce např. svou – a dodejme invenčně přímo fantastickou, z velkého citu a respektu k historické budově rostoucí – nemalou investici do jedné z místností expozice. Tato investice zatím neznámého pachatele spočívala v postavení dvou diagonálně vedených stěn, upevněných na ocelových konstrukcích a zapuštěných do podlahy a stropu.
K čemu ty dvě proti sobě postavené stěny byly? Aby se do každé z nich vestavěly zvláštní schránky. A k čemu ty schránky ? Na loutky a na medaile, heč…! Tak tyto stavebně důmyslné a mozartovské tématice skvěle sloužící stěny nám byly na Bertramce velkoryse zanechány. Na MČ Praha 5, České muzeum hudby a ing. Muzikáře ovšem musí směřovat naše otázka: A kdo má po vás tuhle pitomost a nezodpovědný zásah do památkového objektu, postavený za drahé peníze poplatníků, z historické Bertramce vyklízet ? –
A ještě jedno charakteristické dědictví zanechané na Bertramce stojí za dokumentaci:
Závěr? Pro tuto chvíli nebudeme žádný vymýšlet, stejně by mohl postihnout jen něktré aspekty problematiky, a hlavně by byl zcela zastíněn dvěma už připomenutými a pro charakteristiku situace Bertramky k 2.prosinci 2009 příznačnými výroky, vypovídajícími mnohé o podstatě věci i o jejich autorech. Jeden jako symbol pravdy a trpkého poznání, druhý jako trapná lež:
„Výstavní vila teď trochu připomíná barák opuštěný sovětskými vojsky.“
„Když já jsem sem přišel v roce 91 tak tady nebylo vůbec nic.“
For foreigners
