5. březen 1991 může česká Mozartova obec řadit mezi černé dny své historie. Tehdy totiž do ní vstoupil ing. Karel Muzikář, za komunistické totality dlouholetý agent StB. Jako člověk nám do té doby neznámý to dokázal s pomocí tehdejšího správce Bertramky (neblahé paměti) Skalického, který ho tohoto dne uvedl do místnosti, v níž se konala schůze výboru MO. Bez jakéhokoliv předchozího ohlášení či dotazu drze do Bertramky a výborové schůze vpuštěný Muzikář přišel s návrhem, aby MO uzavřela s jeho společností a s Obvodním úřadem Praha 5 tripartitní smlouvu o zřízení tzv. Konsortia Bertramka, v němž by MO fungovala jako majitel objektu a garant odborné hodnoty expozice a koncertů, Muzikářova firma v dojednání s turistickými agenturami jako garant vysoké návštěvnosti objektu a Obvodní úřad jako garant městské přízně. Výbor MO návrh vyslechl s porozuměním, a 27. 3. 1991 dopisem vyrozuměl ing. Muzikáře, že taková spolupráce by byla – po zpřesnění různých detailů - možná. Na tento dopis však MO nikdy nedostala odpověď. Velký mozartovský jubilejní rok 1991 totiž přiváděl na Bertramku mj. i zahraniční filmaře a další finančně zdatné zahraniční zájemce, takže na finanční zisk vždy zaměřený ing.Muzikář přesvědčil OÚ Praha 5, že když zastaví přípravu předání Bertramky Mozartově obci a pronajme ji jemu, přinese to – v podobě jím placeného nájemného - i Obvodnímu úřad finanční prospěch, který by neměl, kdyby Bertramku vrátil Mozartově obci. OÚ Praha 5, reprezentovaný místostarostkou Evou Kalhousovou, se s Muzikářovou představou ztotožnil a Mozartově obci nezbylo než podáním žaloby zahájit v červnu 1991 právní spor o vydání Bertramky. Jednalo se o další historický paradox: po pádu komunistické diktatury vznikla totiž pro MO na Bertramce mnohem horší situace, než byla za totality, protože Muzikář začal ihned MO z Bertramky tvrdě vytlačovat. Z vlastní nabídky spolupráce z března 1991 udělal sám dodatečně lež, lež jako krycí manévr pro vlastní zištné zájmy.
Nejen to: v dalších letech se jako nájemce Bertramky opakovaně a všemi možnými cestami pokoušel o její získání do své moci.
1. idea: ovládnout MO zevnitř. Provedení: já a moji lidé se v co největším počtu přihlásíme do MO a na základě početní převahy zvolíme na příští valné hromadě „svůj“ výbor, který pak u soudu stáhne žalobu, Bertramka zůstane státu a ten mi ji bude dále pro mé obchody pronajímat.
Tato dobyvačná varianta nevyšla především proto, že si Muzikář špatně přečetl stanovy MO a myslel si, že když za několik svých lidí zaplatí obci 30tinásobný členský příspěvek (jak to umožňuje statut tzv. zakládajícího člena MO), bude mít každý z těchto jeho lidí při hlasování na valné hromadě 30 hlasů – a tak si odhlasuje výbor podle svého gusta. Jat touto ideou dal vznešený muž kultury, zřizovatel a majitel „pan-evropské společnosti pro kulturu, vzdělávání a vědecko-technickou spolupráci COMENIUS“ se sídlem na Smíchově (a jenom na Smíchově), tehdejšímu matrikáři MO Brzobohatému přes 12.000 korun a ten vyhotovil jak složenky tak i členské legitimace asi 12 Muzikářovým lidem, jejichž adresy od KM dostal. (Útržky všech těchto složenek řádně nalepil, materiál doličný k této akci „Brzobohatý Muzikář“ je v archivu MO.) Tento manévr předcházel valné hromadě na Bertramce, na niž Muzikář, jist si úspěchem svého tahu, přivedl i ty své lidi, kteří už měli od Brzobohatého - bez vědomí výboru MO – legitimace, pozval i televizi Nova s její mladou reportérkou Janou Bobošíkovou, která před zahájením valné hromady požádala o dovolení během ní natáčet... Nakonec se Muzikář divil, že jeho návrhy byly přehlasovány, protože i každý člen jeho teamu "zakládajících členů" měl jen jeden hlas.
2. idea: Muzikář napsal dopis ministerstvu kultury, že MO nemá řádné povolení k existenci. Zástupci MO pak byli 11. 3. 1992 pozváni k vedoucímu odboru MK dr. Petrmichlovi, kterému předložením úředních dokumentů snadno vyvrátili Muzikářova tvrzení.
3. idea: napsat osobně tehdejšímu ministrovi kultury M. Uhdemu, že nedojde-li ve vedení MO a jmenovitě v osobě předsedy výboru k nápravě, „bude dostatečně silná skupina členů MO nucena použít par. 27 a požádat příslušný orgán vlády, tedy MK ČR o rozpuštění stávající obce a založit Mozartovu obec novou“. Paragraf 27 spolkových stanov, kterého se Muzikář dovolával, byl do nich vnucen v roce 1951 ministerstvem vnitra a dokonale odpovídal administrativní praxi komunistického režimu ovládat každý spolek. Ovšem 1992 zástupce ministerstva kultury Muzikářovi sdělil, že v demokratickém státě nemůže MK na základě vlastního rozhodnutí žádné spolky rozpouštět...
4. idea: využít chabého výsledku Loterie stíracích losů, kterou MO s povolením min.financí a min. kultury 1991 zorganizovala s ideou vydělat peníze na nadcházející úpravy Bertramky. Po skončení oné loterie následovalo totiž delší jednání s min. financí o výši daně z této loterie. Muzikář, který o tomto jednání získával četné informace od svých komunistických souputníků (včetně kopií dopisů, které MO psala tomuto ministerstvu), kteří tam ještě přežívali, dal v té době pod hlavičkou neexistující organizace Konsorcium Bertramka rozesílat členstvu Mozartovy obce (adresář měl od Brzobohatého) dopisy o tom, že je nutno odvolat výbor těch, kteří „obec zadlužili“. – Skutečnost však byla jiná: spolek Mozartova obec zaplatil z výnosu oné loterie státu na dani 800.000,- korun – a Karel Muzikář ostrouhal i na tomto poli.
5. idea: akce mezinárodního charakteru. Muzikář, za éry totalitní po léta působící v zahraničí, nelenil a – v době probíhajícího soudního sporu o Bertramku! – kontaktoval ve svém zájmu kvůli sporu o Bertramku i rakouského velvyslance dr. K. Petrlika a dokonce nelenil a vydal se až do Salcburku, kde si vyžádal přijetí u presidenta mezinárodní nadace Mozarteum dr. Gehmachera. Ani tam se však nesetkal s pochopením, salcburské Mozarteum ani po této intervenci nezměnilo svůj názor, že Bertramka má být vrácena Mozartově obci... –
6. idea: „koupit“ nějaké lidi výboru Mozartovy obce. I to se mu v jednom – lidsky mimořádně ošklivém případě - podařilo, ale na jím vysněný „převrat“ nestačilo ani to.
Naopak, vše dopadlo jinak: nájemce Karel Muzikář musel Bertramku, která se jeho geniálně vymyšlené „pan-evropské společnosti pro kulturu… Comenius“, jejíž „Panevropa“ začínala a končí na Smíchově, tak skvěle hodila reklamně a obchodně (ach, ty routy s tou krásnou mozartovskou kulisou…), opustit. Stalo se tak na sklonku roku 2009 a Muzikář zuřil a před televizní kamerou prohlašoval, že do roka a do dne Mozartova obec s provozem na Bertramce ztroskotá. Aby k něčemu takovému skutečně došlo, drancoval spolu s Českým muzeem hudby a s Jančíkovci z MČ Praha 5 tuto jedinečnou pražskou kulturní památku po způsobu kulturních barbarů, takže po jejich odchodu připomínala „barák opuštěný sovětskými vojsky…“ (viz reportáž České televize).
Ano, z Bertramky musel odejít, ale jako řádně vyškolený absolvent gottwaldovské Vojenské akademie ve Vyškově se jen tak snadno nevzdává. K jeho taktice a „zámyslu boje“ patří po desítiletí šíření dezinformací. Pokud jde o Bertramku, vypadá to takto: ačkoliv je tento památník pro návštěvníky otevřen denně, platí Muzikář stále na webové adrese http://www.bertramka.cz nepravdivá oznámení, že „Muzeum je až do odvolání uzavřeno“ a že „Od 1. 11. 2009 je Muzeum W. A. Mozarta a manželů Duškových uzavřeno“. Vinou těchto nepravd se řada zájemců o pražské mozartovské tradice na Bertramku nevypraví, čímž je samozřejmě Mozartova obec citelně poškozována. Netřeba dodávat, že se v té věci na Muzikářovu úřadovnu i na správce domény písemně obracela marně.
Facit: Karel Muzikář lže a lže
For foreigners
