V druhé polovině ledna 2006 se ve světě i u nás vyrojilo množství článků k jubileu velkého tvůrce. Pokud byl jejich čtenářem poučený mozartovec, zažíval ve většině případů až bolestné chvíle. Kulturní rubriky mnoha českých listů braly v ty dny hromadně - řečeno jazykem Bible kralické – „jméno Mozartovo nadarmo“ a podřadností svých příspěvků na toto téma překonávaly všechny obavy. Té neznalosti, těch nesmyslů a faktografických chyb, které doslova šokují v době, kdy každý zájemce o současný stav poznání v tom či onom vědním oboru má tolik příležitosti k poučení jako neměli žádní naši předchůdci ?! Ze všeho nejvíce uráželo časté klepařské stavění se nad génia, který byl leckdy líčen jako nějaký uličník, jenž své údajně velké výdělky dokázal prohýřit s milenkami, v pití a v hazardu atd. Takto a podobně psala v lednu 2006 v Praze většina nekompetentních psavců, kteří o mozartovské problematice nic nevědí a jimž stejně nevzdělaní šéfové kulturních rubrik poskytli nevídané publikační možnosti. A to se dálo v zemi s obrovskou hudební tradici, která kdysi, na vrcholu Mozartova života, vykázala i v řadách početného publika takovou míru hudební poučenosti, že svým časným rozpoznáním jeho genia zastínila ostatní evropské země!

Co je příčinou tak úděsného kulturního a v žurnalistice i profesionálního poklesu?

Nepochybně celkový úpadek humanitní kultury, který po desítiletí pozvolným - převážně generačním - tempem postupuje Evropou, žel s naší zemí na přední pozici. Ale v samotné rovině hudební pracují i další faktory specifické pro české poměry. Aniž by si následující výklad činil nároky na dostatečně široké „univerzum rozpravy“, v jehož rámci by měly být vzaty v úvahu všechny příčiny onoho úpadku, dvě tři přední lze jmenovat hned. Souvisejí s desítky let praktikovaným záměrem komunistického totalitního režimu zlikvidovat buržoazní třídy a s nimi i tzv. buržoazní kulturu. Mezi systémové akce tohoto ideologického záměru patřil spolkový zákon z roku 1951 a školský zákon z roku 1953. Tím prvním byla mj. zlikvidována - až na zanedbatelné výjimky - téměř stoletá instituce pěveckých spolků, které u nás měly obrovskou a tehdy ještě stále živou základnu po celé síti měst Čech a Moravy. Tyto spolky, na něž byly napojeny i instrumentální soubory, představovaly po dobu téměř celého století hlavní institucionální základnu české hudebnosti. Komunistická strana je zrušila z obavy, že by se mohly stát „organizační základnou třídního nepřítele v zemi“. Nový školský zákon pak šel stejným směrem. Vedle takových cílů jako bylo zrušení „výsady“ měšťanských vrstev, mezi něž byl řazen i titul „doktor“ pro většinu humanitních a společenských věd, zamýšlela komunistická diktatura zaměření školní výuky především na podporu zájmů dělnické třídy. Rozuměla tím i podstatný zásah do struktury gymnaziální výuky. Tím byla v této zemi po staletích latina degradována na pouze nepovinný předmět (jaké potíže to bezprostředně poté působilo mj. při výuce na lékařských fakultách !) a - což přímo souvisí s naším tématem - silně byla zredukována hudební i výtvarná výchova. Důsledky této ideologicky motivované deformace vzdělávání dalších generací, k níž zásadně přispěl někdejší hudební vědec a ministr Gottwaldovy poúnorové vlády Zd. Nejedlý, zasáhly celé generace. Mohu to doložit i na své rodině. Zatímco já, maturant z roku 1950, jsem měl na gymnáziu hudební výchovu povinně do sexty a většina z nás na ni chodila nepovinně ještě další dva roky až do oktávy, přičemž jsme se ve škole naučili nejen znát noty, tóniny, základní hudební formy, vrcholná díla a stručné životopisy velkých osobností novějších dějin hudby atd., a nacvičili jsme Dvořákovy Moravské dvojzpěvy, Smetanovy Večerní písně a dokonce i Českou píseň, Steckerovy koledy atd., mým potomkům už se o něčem takovém ani nesnilo. Synové se ve škole stěží naučili znát noty a svého staršího syna jsem u soudružky učitelky citelně poškodil na rodičovském sdružení už samotnou otázkou, proč je víko pianina ve třídě přibito petlicí se zámkem. V další generaci, v případě mého vnuka, už hodina hudební výchovy „vývojově pokročila“ do fáze zcela zničující: pedagožka přijde do třídy s hrnkem kávy, zasedne a do přehrávače vloží disketu s pop-musik a podobnými produkty... Ani noty se už dnes žáci neučí, nezpívají ani národní písně a vnuk měl dokonce nepříjemnost, když dotázán proč si odmítl koupit nahrávky ze soutěže „Superstar“ řekl, že se mu tato hudba nelíbí ! Tak dnes u nás škola vychovává další generaci zaostalých a hudebně nerozvinutých občanů, schopných vstřebávat leda tak nějakou tříminutovou „hudební fast-food“, jakési zvukové hamburgery pro masy, silně kořeněné kvantem decibelů, blikajícími reflektory, kouřovými clonami apod. technickými vymoženostmi.

Jak popisovaná situace souvisí s mediálními bláboly v době mozartovského jubilea 2006 ? V redakcích deníků, týdeníků, měsíčníků, v rozhlasových stanicích atd. už dnes nejsou redaktoři, jejichž vzdělání by zahrnovalo i nějaké vědomosti o umělecké hudbě. Během roku se o ní a její problematice už takřka vůbec nepíše, ani o významných provedeních se nereferuje. Nebo si snad vzpomenete na nějaký pozoruhodný text např. k 100. výročí úmrtí Antonína Dvořáka v roce 2004 ? Ani o světově nejproslulejším českém skladateli se u nás nepřemýšlí, takže média doslova oněmí, když k nám přijede na státní návštěvu japonský premiér a k jeho prvním činům zde patří, že jede na Vyšehrad poklonit se u hrobu Antonína Dvořáka. Jak by to měli čeští novináři umět komentovat, když o umělecké hudbě nevědí už vůbec nic. Jako např. vedoucí kulturní rubriky renomovaného časopisu Týden pan Peňás, který se před časem o zpěvu obecně vyjádřil takto: je to „jakési fluidní nic, jež /…/ naši duši zasahuje právě tím, jak je bezobsažné“… Co pak asi takto „kultivovaný“ šéf kulturní rubriky bude požadovat na svém hudebním referentovi, má-li psát o takovém „fluidním nic“, jaké dle jeho znalostí představují např. Mozartovy opery ?

Nepřekvapuje tudíž, že lednová povinnost médií jubilovat na téma Mozart odhalila skličující profesionální a vzdělanostní úpadek na poli kulturní žurnalistiky. Před společnost to nutně staví i otázku po úrovni studia příslušných oborů na vysokých školách. Tato otázka se klade i proto, že nejotřesnější produkt v souvislosti s mozartovským jubileem vzešel z pera vysokoškolského docenta Jana P. Kučery, který na Fakultě sociálních věd přednáší „Dějiny kultury“ ! Protože jeho příspěvek je úděsný nejen svým obsahem, ale právě i faktem, že další generaci profesionálních novinářů pomáhá formovat člověk, prohlašující mozartovské jubileum za „plevelné výročí“, vyčleníme polemiku s jeho extrémně nekulturním postojem do zvláštní statě.

*

Skutečnost, že standard vzpomínaných příspěvků má mnoho společných rysů, je do značné míry důsledkem zmíněných systémových důsledků totalitního režimu. K úpadkovém stavu bohužel vydatně přispěl i západní svět, jehož vztah k velkému umění minulosti už má také obrovské trhliny. Navíc špatně pochopená myšlenka demokracie už po desítiletí přivádí bytosti masové k nesnášenlivosti vůči tvůrčím velikánům. Tendence bagatelizovat jejich tvůrčí velikost a význam a jejich lidskou tvářnost se snažit degradovat na úroveň bytostí přízemních, aby se co nejvíce blížila podobě dnešního člověka většinového, je už delší dobu tendencí dominantní. Ve velkém rozsahu se jí přizpůsobují celá umělecká odvětví, počínaje filmovým průmyslem, což posiluje televize vylučováním umělecky hodnotných filmů a dalších programů z obrazovky. (Dokáže si naše mladší generace představit, že v 50. a 60. letech česká televize ještě vysílala vlastní inscenace Smetanových a Janáčkových oper ? Že protagonistka dnešního odpudivého pořadu pro majitele IQ 50 paní Žilková kdysi v televizi hrála - a znamenitě - Janáčkovu Jenůfu ?)

Proces proměny vztahu k velkým uměleckým osobnostem minulosti směrem k jejich degradaci dostal v případě Mozartově bulvární příchuť Shafferovou divadelní hrou a Formanovým filmem Amadeus. Tehdejší zastánci těchto produktů argumentovali v jejich prospěch mj. tím, že přivedly část mladé generace k zájmu o Mozartovu hudbu. Ano, na den na dva, a to s povrchní motivací, která rychle vyprchala, a v lednu 2006 naše kulturně devastovaná média předvedla, jaké důsledky ony jmenované produkty měly ve skutečnosti. V redakcích - dokonce i v takových, jako je proslulý Blesk - nastal problém: k tak velkému mozartovskému výročí jako je letos musíme něco přinést i my, kdo to napíše ? Nikomu se do toho nechtělo, a tak úkol byl přidělen mladým. Co udělali ? Myslíte, že šli nejprve do knihovny něco k svěřenému tématu nastudovat ? Ačkoliv jsem takřka žádnému z nich neviděl do tváře jsem svědkem, že návštěvou knihovny se neobtěžovali. V těch týdnech totiž u mne a u mgr. M. Jonášové jako dvou představitelů Mozartovy obce a českého mozartovského výzkumu drnčel telefon mnohem častěji než normálně. Mladý hlas pak vyslovoval stereotypní prosbu: „Mohli bychom se teď někdy sejít, abyste mi řekl(a) něco o Mozartovi ?“ Několika prvním jsem vyhověl, a to včetně cizinců, kteří své téma specifikovali (Mozart a Praha), opozdilce už jsem vítal otázkami: „A co s tím mým nahraným povídáním pak uděláte ?“ „No já mám o Mozartovi něco napsat do našich novin (týdeníku, magazínu apod.)…“ „To chcete tisknout jako interview s předsedou Mozartovy obce ?“ „Ne, to bych napsal já…“ Začal jsem taková setkání odmítat. První obětí byl redaktor rozhlasu, který měl psát cosi pro vysílání v němčině. Když se krátce poté se stejnou prosbou přihlásila jeho znatelně mladší kolegyně, která měla psát něco pro francouzské vysílání našeho rozhlasu, začal jsem už klást očividně nepříjemné otázky: „A už jste byla něco nastudovat v knihovně ?“ „Ne.“ „Tak to si chcete dát něco namluvit od starého pána a pak to pod svým jménem (a v patřičné modifikaci) vysílat ?“ Odpověď byla zničující, a pro kroniku ji zaznamenávám doslova: „No my to jinak neděláme…“ - Hle : obraz české kulturní publicistiky v roce 2006. Jediná čestná výjimka: Petr Veber z agentury ČTK, pracující také pro Hospodářské noviny. Nahraný rozhovor publikoval jako interview a text poslal k autorizaci. Jediný mezi dobrou desítkou českých a zahraničních novinářů,

Ostatní odevzdali svým redakcím většinou slabá slohová cvičení na téma Mozart. (Toto hodnocení píši i na základě zkušeností dlouholetého středoškolského učitele.) V úvodních řádcích některých z nich bylo znát, že mají potíže už se samotným faktem výročí. Nevedly je sice k tak drastickým výrokům jako vzpomenutého „docenta plevelných výročí“, ale i při menší výbojnosti prokazovali tito autoři velká kulturní manka. Za příklad volím článek absolventa pražské hudební vědy Jaroslava Pašmika, jehož peru riskantně svěřuje hudební problematiku týdeník Respekt. Z jakého asi semináře vzešel muzikolog, schopný nazvat svůj článek Výročí sladkého Mozarta (Respekt 2/2006) ? Takový autor měl zřejmě častěji co činit s Mozartkugeln, než s Mozartovými skladbami, protože spojovat „sladkost“ s dílem velmistra éry hudebního klasicismu může vskutku jen neznalec, který asi někde slyšel hrát nějakou Mozartovu melodii nasládle a neumí rozlišit mezi dílem a jeho interpretací.

Stejně špatný je hned první Pašmikův odstavec. Naříká si v něm, jak se „na nás každý rok valí oslavy výročí nějakého evropského velikána“. Po Verneovi, Andersenovi, „donu Quijotovi“ (v tomto případě ani nepřišel autorovi na jméno…) je tu Mozart. To je hrůza, pane Pašmiku, kolik té kultury je, viďte ! A ještě by na vás v redakci chtěli, abyste o ní jako vysokoškolsky vzdělaný redaktor něco věděl a byl schopen napsat… Ale když k stému výročí smrti Dvořákovy Respekt nic kloudného nepřinesl, proč byste teď měl vy vymýšlet něco chytrého o Mozartovi, že ano ? Tak jste rovnýma nohama skočil do banalit: „Takové oslavy, pokud se nemají stát pouhou pouťovou atrakcí a omíláním starých klišé, ale chtějí naopak vytvářet nějaké nové hodnoty, představují nesnadný úkol.“ Ale ouha, pane Pašmiku ! Vy jste při svém nářku nepomyslel na to, že při kulturních výročích se necítí každý tak špatně jako vy ! Já jsem například díky výročím mohl znovu vděčně naslouchat Andersenovým pohádkám a četl jsem o jejich pozoruhodném autorovi, španělskému vyslanectví jsem v duchu gratuloval k otevření Cervantesova institutu v Praze a z horních pater své knihovny jsem vytáhl a s větším okouzlením než v mladších letech se znovu začetl do dobrodružství španělského hidalga, který byl vskutku „ingenioso“. - Kdyby si byl pan Pašmik při Cervantesově výročí přečetl alespoň dedikaci toho velkolepého díla, dozvěděl by se od klasika něco jiného než patrně slyší od redakčních kolegů, a to že je třeba podporovat „krásná umění, obzvláště ta, jež se pro svou vznešenost nesnižují k službě a nadbíhání davu“ - a pak by se mu dobře psalo o Mozartovi. Ten nebyl ani sladký, ani nesloužil a nenadbíhal davu, a proto si s ním někteří novináři nevědí rady ani po staletích.

Lidové noviny vydávají také týdeník Pátek Lidových novin. K jeho lepším redaktorům a autorům zřejmě patří Vladimír Ševela. Přinejmenším se v redakci odlišuje od těch kolegyň, které za nejzajímavější témata považují milostné avantýry modelek a prostitujících se Vyvolených, střídání partnerů a partnerek v různých pop-subkulturách, mezi filmovými krasotinkami apod. Píše i o tématech, která nerostou jen ve společenském suterénu. Je dobrý stylista, v každém případě lepší než např. o hudebních akcích v LN referující letitá studentka muzikologie D. Hradecká. Ovšem tematický rozptyl článků tohoto autora s velkou publikační možností je poněkud přehnaný: od podbízivě servírovaných „roštěnek na startu“ (= hostesek na brněnském motocyklovém okruhu) přes Vietnamce z tržiště k malíři Dokoupilovi, jindy je jím zpovídán někdejší krasobruslař a poté podnikatel a politik Otto Jelinek, pak zase „bývalí kapitáni průmyslu“, a dojde i na exkluzivitu typu „Franz Kafka na nudapláži“ (titulek představuje trapný a s obsahem článku nesouvisející úlet) atd. Stráví-li autor takový tematický pel-mel (= nesourodá směsice), proč by nemohl někdy lidstvu sdělit i něco o Mozartovi, že ano ? Takové je alespoň dnešní pojetí novinářské práce „v sektoru magazínů“ (tj. za šéfredaktora LN Veselina Vačkova a vedoucího redaktora magazínu Jana Müllera) ! Pak ovšem musíme na virtuální půdě Mozartovy obce položit panu Ševelovi zásadní otázku: jak si vůbec můžete představit, že z takového přízemí, kombinovaného někdy i se suterénem, můžete bez důkladné přípravy dosáhnout na téma Mozart?

Vladimír Ševela a jeho statě jsou dokladem, že v představách i těch profesionálně lepších novinářů se dnes pohled na nejvyšší kulturní hodnoty evropských dějin otvírá ve stejných rovinách, v jakých se pohybují při rozhovoru s čiperným česko-kanadským podnikavcem Jelinkem nebo dokonce s popřevratovým chytráčkem z plzeňské Škodovky Soudkem. Chlubivost pózujícího exředitele Soudka, odhalující jeho úroveň venkovského chasníka, pyšného na svého hřebce, („… mám stejné kolo jako Lance Armstrong a stálo 160 tisíc korun“) redaktor Ševela rozpoznává a ochotně předává tomu typu čtenářstva, který se zajímá o „osobnosti“ tohoto typu. Ale co si chce týž Ševela počít s Mozartem ? Cožpak ani netuší, že chápání takového fenoménu vyžaduje znalost úplně jiných horizontů ? Netuší, že cesta za géniem, jehož nesmírně rozsáhlé a mnohostranné dílo promlouvá k miliónům kulturních lidí už dobrých deset generací, vyžaduje úsilí, obrazně srovnatelné s cestou k vrcholkům velehor ? Cožpak to je nějaký kámoš od vedle, nějaký Soudek či Jelinek ?

Četl si Ševela před svým slohovým úkolem na téma Mozart v jeho partiturách ? Ví např. něco o kolosální a badatelsky aktuální problematice opery Mitridate ? Je mu jasná problematika Mozartovy německojazyčné opery Zaide, o níž se u nás v uplynulých týdnech psalo, a to - včetně jeho Lidových novin - tak zmateně a nepoučeně? Ví něco o výmluvných rozdílech mezi Mozartovým Donem Giovannim a operami na totéž téma, které před Mozartem napsali jiní skladatelé a provozovali je také v Praze ? Ví něco o výpovědní síle Mozartových nedokončených děl ? Má svůj názor na německé texty písní a italské texty interpretačně náročných kánonů, které zhudebňoval na sklonku života ve Vídni a my nevíme, proč volil právě tyto texty ? Obíral se už někdy problémem účasti Mozarta na operních libretech, která zhudebňoval, a to počínaje právě Zaidou ? A co ten první a velice rozsáhlý Mozartův autocitát v pomalé větě sinfonie F dur K 43, kterou psal po překonání životu nebezpečných černých neštovic v Olomouci ? Pane, tam vsunul dvanáctiletý kluk do orchestrální věty téma z půl roku staré vlastní skladby, v níž otec a sestra oplakávají zesnulého syna a bratra ! Dokážete si to vyložit ? Tu schopnost distance od vlastní velice závažné životní situace a současně vtipné vytvoření hudební šifry, které si budou moci i poučení všimnout až po staletích, až budou mít v kritické edici zpřístupněno celé Mozartovo dílo !

Kde jenom ten, kdo o těchto a stovce dalších závažných mozartovských tématech a problémech nemá ani tušení, bere tu drzost publikovat své zpackané slohové cvičení k velkému mozartovskému jubileu ? Jakou představu o novinářské profesionalitě asi má ? Mozart nebo „roštěnky“ - všechno v jednom pytli, všechno jedna rovina, pane Ševelo ? -

I tento novinář se nejprve pokusil telefonicky domluvit s panem Volkem, a když mu ten odmítl (bylo úterý odpoledne, text měl Š. odevzdávat ve čtvrtek) přesouvat v takovém časovém presu své vědomosti na jeho magnetofonový pásek, sáhl autor Ševela skutečně po literatuře. Ale jaké !? Jen té, která mu byla dostupná při maximální úspoře energie. Vzal do ruky asi čtyři tituly, mezi nimi nedávno vyšlý překlad knihy mnichovské kunsthistoričky (!) Dorothey Leonhardtové. Povedené setkání: drzá autorka knihy a drzý multiplikátor názorů či poznatků jiných. Protože novinář nemá potřebné znalosti o 18. století, aby rozpoznal omyly a neznalosti paní Leonhardtové, přejímá je a dále distribuuje po zemích českých. Tak např. píše: „…svérázný umělec žil ve Vídni i bez záloh díky svým příjmům na vysoké noze…“ To je ale znalec vídeňské „vysoké nohy“, tenhle pan Ševela ! Ale jeho znalectví pokračuje i na pražském záhonku: Mozart prý v Praze dostal nějaké „zálohované objednávky“. Nádherná představa o postavení skladatelů oné doby ! A Mozart asi hned šel ty peníze utratit v hazardu, viďte pane autore, nebo si užíval s nějakými „roštěnkami“, že ano!? Buďte tak laskav a sdělte nám autentický historický pramen, z něhož tento úžasný objev o Praze čerpáte, mozartovské bádání o něm dosud nemá tušení. Ovšem, pokud to není zpráva Rádia Jerevan. Neangažovali Vás z proslulé agentury International, kupující Mozarta „za účelem prodeje“ ? Řada Vašich vět by tomu nasvědčovala. Např. když píšete, že "Nosticovo divadlo si u něj objednalo další zpěvohru". Honem dejte do Radia Jerevan opravu: Je pravda, že si v Praze u Mozarta objednali další operu, ale nebylo to Nosticovo divadlo (to byla pouze budova a ne instituce !!), ale jeho nájemce a impresário italské operní společnosti ! - Další Ševelova lahůdka pro Rádio Jerevan: v Olomouci 1767 nemocného Mozarta přestěhovali „do arcibiskupského paláce“. Oprava Rádia Jerevan: je pravda, že Mozarta přestěhovali, ale nemohli ho přestěhovat do arcibiskupského paláce, protože arcibiskupství bylo v Olomouci až od roku 1777.

Z jiného Ševelova soudku: k malé fotografii divadelního oznámení je připojena popiska: „Plakát k jedné z prvních pražských repríz Dona Giovanniho (1791)“. Co tomu říká Rádio Jerevan ? „Je pravda, že je to plakát k pražskému provedení Dona Giovanniho, ale jak je na něm uvedeno, není k provedení v roce 1791, ale k provedení 5. ledna 1792.“ Dále: ať šlo o provedení v roce 1791 nebo 1792, při žádném z nich nemohlo jít o „jednu z prvních pražských repríz“, protože to by znamenalo, že od premiéry dne 29. 10. 1787 by se po několik let v Praze Don Giovanni vůbec nehrál…“ Potud Ševela a Rádio Jerevan, další lapsy páně redaktorovy pro nedostatek místa neuvádíme. (Pokračování příště.)

Tomislav Volek