Na jiném místě našich stránek komentujeme podřadnou úroveň většiny textů, zveřejněných v médiích k 250. výročí narození Wolfganga Amadea Mozarta. Jsou dokladem tristního úpadku v jedné z humanitních sfér, v níž náš národ po staletí vykazoval v rámci Evropy vysoký vzdělanostní standard, tj. v obecné informovanosti o umělecké hudbě a jejích hodnotách. Jeden z těchto textů se však jeví jako zvlášť odpudivý a myšlenkově defektní a jeho podřadnost je nutno na stránkách Mozartovy obce jednoznačně demaskovat. I proto, že jeho autorem není nějaký nevzdělaný novinářský holobrádek, ale penzijnímu věku se blížící vysokoškolský učitel, placený státem za výuku předmětu "dějiny kultury"... !

Jmenuje se Jan P. Kučera a svou stať nazval Mozartovská plevelná tajemství. Vyšla v letošním 4.čísle týdeníku Reflex, do tisku ji tudíž schválil šéfredaktor Petr Bílek a vedoucí kulturní rubriky Milan Tesař, přičemž stylově odpudivé snímky k odpudivému textu pořídil Tomáš Tesař.

O čem se ve stati píše ? Vysokoškolský docent nejprve čtenáři vysvětlí, že výročí se mají dělit na "užitečná" a "plevelná", načež mezi ta plevelná zařadí i výročí "Mozartovo, kdy celý svět tančí a zpívá ve jménu 250. NAROZENIN tohoto skladatele" (versálky jsou Kučerovy). Označení mozartovského výročí za plevelné vyrazí čtenáři do té míry dech, že snadno přehlédne první ze stovky autorových formulačních ledabylostí. (Co to je "zpívat ve jménu narozenin" ?) Kučerovu kategorizaci výročí nelze brát vážně, pro začátek ji jen označme - s patřičnou dávkou ironie - jako velkolepý "výpon sil myslivých" (M. Očadlík). Podle znalce dějin kultury JPK jsou totiž "užitečná" (?) jen ta výročí, "díky nimž si připomínáme nějakou vynikající osobnost, avšak osobnost pozapomenutou nebo zapomenutou dočista." Není ta idea přímo skvostná, pravé vzepětí ducha, fascinující svou originalitou ?! Jestliže totiž dle JPK máme slavit jen výročí "pozapomenutých či dočista zapomenutých", pak nutně platí, že kdo nebyl zapomenut, nemá nárok být vzpomínán ...

Protože zkušený pedagog JPK zřejmě tušil, že velikost takové myšlenky čtenáře doslova ohromí, hodil mu hned záchranné lano s příkladem "užitečného výročí", a to lano dokonce v národních barvách : "Tak by měl každý dobrý Čech v letošním roce oslavovat třeba dvě stě let od narození bohdanečského slavíka Josefa Jaroslava Langera, básníka pohnutých osudů, který, byv jako teprve devětadvacetiletý sražen milostnou katastrofou, oddal se pití, propadl melancholii a předčasně zemřel."

Znovu žasneme. Jako nám JPK předložil originální ideu vzpomínat jen na zapomenuté, tak nám navrhl i skvělý příklad "užitečných" výročí. Navíc příklad ryze vlastenecký a dokonce hodný genia Haškova Švejka. Už proto, že i Kučerův slavík je po švejkovsku "odněkud" ! Každopádně tím i nám, zaostalcům z Mozartovy obce, kteří jsme k Janu P. Kučerovi nechodili na "dějiny kultury", umožňuje uvedený příklad pochopit bez dalšího tápání naší základní mýlku. Teprve teď víme, že Mozarta nemáme slavit, protože nebyl nikdy zapomenut a jeho výročí je tudíž "plevelné", zato máme "užitečně" slavit zapomenutého bohdanečského slavíka ! - - -

Kučerovy myšlenkové hity každému - s výjimkou šéfredaktora Reflexu Bílka - sice hned připadnou jako neuvěřitelně hloupé, ale protože jde o apel vysokoškolského učitele dějin kultury, nelze ho přejít bez povšimnutí. Zamysleme se proto nad jeho základní ideou i nad kriterii, uplatněnými při volbě příkladu. Cítíce se "dobrými Čechy" vyhovujeme jistě i my v Mozartově obci kriteriu prvému, tj. kdo má slavit, problém však je s dalším Kučerovým kriteriem - koho máme slavit. Přes svůj pronikavý intelekt JPK totiž přehlédl, že se mu do jeho návrhu vetřel příliš silný prvek náhodnosti: "…oslavovat třeba dvě stě let od narození bohdanečského slavíka". Nemajíce nic proti Bohdanči ani proti slavíkům jsme ochotni na základě výzvy univerzitního vzdělance oslavovat i bohdanečského slavíka, ale znejisťuje nás to slovíčko "třeba". Nevíme jak dál, protože docent ve svém návrhu užitečného třebaslavení zapomněl sdělit něco velice podstatného, tj. proč a zač máme "bohdanečského slavíka" slavit ?! Snad proto, že "byv jako teprve devětadvacetiletý sražen milostnou katastrofou, oddal se pití, propadl melancholii a předčasně zemřel" ? - No tohle … ? Na takový ideový návrh a jeho zdůvodnění pane docente opravdu nestačíme…

Situace se však prudce mění po četbě dalších řádků Kučerových. Znalec dějin kultury JPK už totiž zřejmě ztratil trpělivost s naší nechápavostí a nemilosrdně nás demaskoval prorockými slovy, že Mozartovo plevelné výročí se "lhostejně přejít neopováží snobové zralí i nezralí, natož pak média či dramaturgové kulturních akcí".

Vidno, že břitký intelekt záhy odhalil naše snobství a tepe je svou ironií. (A to ještě netuší, že bez jeho nejsme ani schopni rozeznávat "snoby zralé" a "snoby nezralé".) Co teď ? Ocitnuvše se v situaci, kdy docent Kučera nad námi zlomil hůl, neponechav nám sebemenší možnost taktického ústupu (asi se mu doneslo, že my už Mozarta oslavujeme !) a frontu mezi "dobrými Čechy" a "snoby" vymezil jasně, nezbývá nám než se bránit. Zahnáni arsenálem Kučerových nezpochybnitelných idejí, neotřesitelnou logikou jeho argumentace a břitkostí jeho pera do obranné pozice, nenacházíme jinou možnost než postavit se do čela všech mozartovských snobů a přejít do protiakce. Siam qui noi per difesa. Kučero třes se ! Trema, trema, o scellerato ! Jménem našeho veškeré úcty hodného mozartovského spolku se vrháme do boje proti JPK a jemu podobným ! Odi il tuon della vendetta ! Majíce ve svých stanovách péči o mozartovský kult dáme tomu nepodarovi pocítit, že existuje principiální rozdíl mezi naším Wolfgangem Amadeem Mozartem a jeho bohdanečským slavíkem ! A po vítězném boji připojíme Mozartovu slavnou pražskou moralitu: Questo e il fin di chi fa mal !

*

Aniž by o tom měl plevelný psavec tušení, velicev nás povzbudil, když do své přehlídky letošních snoby slavených "plevelných výročí" zařadil vedle Mozarta, který prý "celý ten výroční mumraj zahajuje", i osobnosti jako byl Rembrandt van Rijn, Samuel Beckett, G. B. Shaw, J. S. Mill a Sigmund Freud. Do společnosti těchto pánů, kteří pro JPK představují plevel, se ovšem my necháme pozvat přímo s nadšením ! A duševní odměna nás nemine. Už se k nám blíží vysoký a bystrý G.B.Shaw a suše poznamenává, že s kdejakým "base-minded animal" se netřeba bavit a cituje větu z jednoho svého eseje: "Hamlet´s experiences simply could not have happened to a plumber." Aby tomuto vzkazu porozuměl i ctitel "bohdanečského slavíka" dodáváme: za prince Hamleta dosaďte do Shawova výroku Mozarta a za nechápajícího instalatéra sebe. To vám snad Kučero ozřejmí, že na pochopení Mozarta, Rembrandta, Shawa a dalších velikánů očividně nemáte a tak se o nich raději už nikdy nevyjadřujte. Jako člověk, jemuž vrcholy lidské duchovní činnosti a umělecké tvorby zůstávají v nedohlednu, prodlévejte dále spolu se svými spřízněnci - včetně redaktorů Reflexu - v přízemí, ne-li v suterénu. A pokud budete mít nutkání nabízet své myšlenky při příležitosti nějakého výročí, pište už jenom o bohdanečském slavíkovi, do jeho "výšin" zřejmě dohlédnete. O těch ostatních, jež jste jmenoval, nechte psát nás, jež označujete za snoby. (Před několika lety při výročí J.S.Bacha nabídl své stránky vaším neznalostem časopis Dějiny a současnost a výsledek byl děsivý, ovšem svou statí k Mozartovu výročí jste ho mnohonásobně překonal.) Ostatně pan šéfredaktor Bílek vám ve svém kulturou prostoupeném týdeníku Reflex jistě ještě letos poskytne místo na příspěvek k "užitečnému" výročí bohdanečského slavíka a vy nám - nechápavým snobům - vysvětlíte, v čelem tkvěl jeho význam. Pro to číslo si pošlu, abych pro příště věděl, co to jsou "užitečná výročí".

Žel, vzhledem k tomu, že i JPK se přece jenom - navzdory vlastním zásadám - projevil taky tak trochu jako snob, neboť i on napsal pár stránek k Mozartovu výročí, nemůžeme se od "duchovních hodů", jež ve své stati nabídl, odpoutat už na tomto místě. Zvláště když nám v souvislosti s Mozartem udělil ještě další políčky : "Češi si totiž velkého Rakušana přisvojují, což je při známé rivalitě Prahy a Vídně (v přetahování turistů) dost ošidné. Nárok Prahy na Mozarta je pikantní v tom, že ve zcela nedávné době se ukázalo jako nejisté, zda Praha leží v Čechách, nebo v Böhmen, a že právě v Praze (potažmo v celém Česku) nikdo pořádně neví, zda Mozart se čte s "c", nebo "z". "

Nad tímto slovním a myšlenkovým gulášem, do něhož panu JPK spadlo vše, co ho právě napadlo, se ptáme : o kom ten pán mluví, když píše "Češi si totiž velkého Rakušana přisvojují" ? Kdo a jak si Mozarta "přisvojuje" ? Věnujeme mu snad kapitolu v dějinách české hudby a prohlašujeme ho za Čecha ? - Co rozumí JPK formulací "Nárok Prahy na Mozarta" ? A co výrokem, že je "nejisté, zda Praha leží v Čechách, nebo v Böhmen" ? Atd. Autorovo nesouvislé žvatlání však nemá konce : "Nevadí, legenda tu je, legenda to říká, ve věci Mozarta Pražané zkrátka neselhali, a mohou se tedy světem [!?] chlubit, i když tak velký zázrak to zase není, uvážíme-li, že Čechy přece jsou konzervatoř Evropy a Česká filharmonie nejlepší orchestr na světě a vůbec, kterýpak Čech by hudbu neměl rád".

Jestliže předchozí slátanina naznačuje spíše vysokou hladinu alkoholu v krvi než znalosti historie, pak nad dalším Kučerovým výrokem vyvstává otázka, zda tento docent má vůbec nějaké tušení o vědě obecně a o hudební historiografii zvláště. Napsal totiž: "Lze vůbec o Mozartovi po 250 letech říci něco nového, když už všechno je notoricky známé?" Prohlašuji, že takový výrok může pronést jen úplně nevzdělaný blb, který samozřejmě nemá tušení ani o obrovském rozsahu Mozartova díla, jež jako celek není dosud zdaleka vědecky zpracováno. Proto vycházejí v naší současnosti každoročně svazky edičních řad mozartovských studií typu Mozart-Jahrbuch, Mozart-Studien, Mozart Studies atd. Proto bude v letošním jubilejním roce uspořádáno po světě několik desítek mozartovských vědeckých konferencí, proto už řadu let pracuje tým expertů na nové (už čtvrté !) redakci velkého soupisu Mozartovy tvorby (s tradičním názvem Köchel-Verzeichnis) atd.

Pokud by ovšem chtěl docent Kučera setrvávat na svém názoru, že o Mozartovi "už je všechno notoricky známé", pak má příležitost to dokázat: jménem Mozartovy obce ho zvu mezi nás s tím, že mu přehrajeme pět ukázek z Mozartova díla a připojíme pět otázek. Pokud všechny skladby pozná a všechny otázky správně zodpoví, čímž podá důkaz oprávněnosti svého výroku, že o Mozartovi "už je všechno notoricky známé", vzdáme mu na těchto stránkách čest. Tak kdy máte čas, pane docente ?

Připravte se ovšem i na to, že vám dáme do rukou partituru Dona Giovanniho a požádáme vás, abyste s ní zkonfrontoval další svůj výrok: "Kdo zná Dona Giovanniho, ví, že bohužel i v tomto vrcholném díle, když už všechno spěje ke zdárnému potrestání hanebníka, usmyslí si jím zhrzená žena děj zastavit a nudit obecenstvo právě nekonečnými kudrlinkami, za kterýžto do nebe volající nevkus jí otrávené obecenstvo ještě snobsky tleská, poněvadž kudrlinky obvykle pěje nějaká diva."

Kučero, Kučero ! Nevíte nic a nemáte ani tušení, že nic nevíte ! Vaše charakteristika slavné scény večeře Dona Giovanniho ve finále opery je totiž naprosto mylná a jediný pohled do Mozartovy partitury vás usvědčuje ze lži. Vše je právě naopak než vy říkáte. Když totiž ona zhrzená žena (Dona Elvíra) vtrhne na scénu, nic tam "ke zdárnému potrestání hanebníka" nespěje. Naopak "hanebník" si od počátku tohoto obrazu pochutnává na bohaté večeři, zapíjené lahodným marziminem, a k tomu mu vyhrávají objednaní muzikanti. Je nanejvýš spokojen a po několika chodech se přidává k Leporellově chvále svého kuchaře : Si eccelente e il cuoco mio ! Do této pohody (!) vpadá Dona Elvíra. Její vstup nejen že děj nezastavuje, ale naopak ho uvádí do pohybu, což Mozart v partituře vyznačuje i změnou tempového údaje z klidného Allegretto moderato na Allegro assai. Pokud tedy JPK píše, že v tomto místě děje si Elvíra "usmyslí … děj zastavit a nudit obecenstvo právě nekonečnými kudrlinkami", tak snad Dona Giovanniho viděl někdy v dětství a už si nic nepamatuje, což mu ovšem nebrání začít uvedený odstavec velkohubě slovy zasvěcence "Kdo zná Dona Giovanniho, ví..."

Kdyby Kučera Dona Giovanniho opravdu znal, pak by věděl, že

a) v daném místě nezaznívá vůbec žádný samostatný zpěv "zhrzené ženy",

b) v dané situaci probíhá vzrušený dialog (!) Donny Elvíry s Donem Giovannim, místy ještě doplňovaný komentářem Leporellovým,

c) v partu Elvíry tu Mozart uplatnil výhradně tzv. sylabickou melodiku, tj. na každou zpívanou slabiku připadne jen jeden tón, což je naprostý opak "nekonečných kudrlinek", jimiž JPK nepochybně míní melodické ozdoby ! Pouze ve 2 ze 152 taktů uvedeného výstupu je v partu Elvíry uplatněn tzv. obal na akcentované slabice jednoho slova, což při uvedeném tempu naprosto nelze charakterizovat ani jako jednu "kudrlinku".

Demaskování dalších nesmyslů páně Kučerových v uvedeném článku už na nás - s ohledem na jejich množství - nikdo nemůže chtít. Potřebujeme se věnovat důležitějším tématům a navíc je nepříjemnost uvedené lektury skutečně enormní. Odpudivé je i to, jak si ten bezdůvodně sebejistý psavec při svých výrocích o Mozartovi a jeho hudbě neověřoval zhola nic, takže byl schopen psát i výmysly typu: "…když ho to chytlo, dovedl ubližovat a být zlý". O jaký historický pramen JPK toto své tvrzení opírá ? O jaké prameny opírá následující dehonestující tvrzení: "Dokázal prohýřit celé noci u karet nebo kulečníku, u žen pochybné pověsti i četných milenek a mnohá rána musel zápasit s těžkou kocovinou" atd. Nelze nekonstatovat, že JPK si při svých psaveckých výpravách do hudby 18. století počíná nejen jako naprostý nedouk, ale i jako odpudivý periferní klevetník.

Kdyby Reflex nedal JPK prostor k šíření oněch nesmyslů, rádi bychom se s ním jakožto excesivním žvanilem na historická témata míjeli. Jinak než jako žvanila ho prostě charakterizovat nelze, protože jenom žvanil napíše v úvodu své statě jeden nesmysl, že totiž "… o Mozartovi už je všechno notoricky známé", aby na jiném místě téže statě tvrdil - stejně nesmyslně -, že "k mozartovským otazníkům patří skoro všechno." Ale co když se má žvanil za dialektika ? S takovou eventualitou musíme vskutku počítat, neboť pod patronací několika podobných "dialektiků" se i habilitoval. Kde ? Ptáte se, co to bylo za fakultu, která habilitovala tohoto povrchního psavce, který o náročných metodách vědecké práce očividně nemá ani tušení ? Která fakulta někomu tak nekvalifikovanému svěřuje výuku studentů a přednášky o dějinách kultury ?

Jde o Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy. Doporučuji zabrousit na její webové stránky. Moc o ně nepečují. Neinformují ani o tom, jaké je tam personální složení kateder. Zato s habilitacemi jsou tam čiperní a rozdávají je i pro obory velmi vzdálené. Krátce po převratu si tam pro titul docenta (= učitele !) odskočili např. ministři (= neučitelé !) Václav Klaus, Josef Zieleniec, Karel Dyba ad., po jejich boku primitivní marxista 50. let Karel Mácha, vedle něho zase z úplně jiného světa přicházející teolog a sociolog Tomáš Halík, pro docenturu v oboru moderní dějiny (!) tam zaskočil i kunsthistorik a vedoucí archivu Národní galerie Vít Vlnas, který se tam teď uchází i o profesuru (třebaže učí na Pedagogické fakultě…). Atd. Vskutku podivuhodně nesourodé společenství ! A za co že tam dostal docenturu "mozartovský znalec" JPK ? Přednáší na této fakultě témata vskutku kolosální: dějiny kultury, dějiny politického myšlení a dějiny evropského novověku. Vesměs tematické bloky, do nichž se vejde cokoliv … Jako svou habilitační práci z oboru "moderní dějiny" tam - tj. na svém pracovišti - JPK předložil "politologickou studii". Dal jí zvlášť vyšpekulovaný název "... ve Wagnerovi je hodně Hitlera. Kapitoly z estetické politiky". O posudek požádaný muzikolog odmítl takovou práci posuzovat. Tak jaký soubor znalců "estetického politika" Kučeru habilitoval ?

Komisi předsedal Jan Křen, fanatický komunista 50. let, odchovanec a dlouholetý pedagog Vysoké školy stranické, vulgo "Vokovické Sorbony". Jestliže tomu dal kdysi křídla Stalin, pak čelnému členu habilitační komise Rudolfu Kučerovi dal křídla ideolog z úplně opačného tábora: Otto von Habsburg. Nádherná sestava ! A aby se to nepletlo, tak hlavní posudek na práci JPK psal další žvanil a brněnský typ "estetického politika" Jaroslav Střítecký, který má tu smůlu, že v seznamech agentů StB figuruje člověk téhož jména a data narození... Jak si tam tihle čtyři museli skvěle rozumět !? I další účastníci onoho kuriózního děje přispěli k habilitování jednoho z Kučerů pod patronací jiného Kučery jistě znalecky. Kvalifikaci na posuzování "Kapitol z estetické politiky" jistě měl jeden RNDr. z Plzně, jedna docentka z Vysoké školy ekonomické, kde přednáší o evropských politických systémech, jeden docent z Olomouce, kde přednáší o zahraniční a bezpečnostní politice atd. Dokonalá ukázka uplatnění moudrostí, jak je učil Křen a jemu podobní experti na marx-leninismus: "vše souvisí se vším" a "kádry rozhodují vše".

Nejdůležitějším kádrem pro Jan P. Kučeru je ovšem šéf jeho pracoviště Rudolf Kučera. Jejich vědecký standard a uplatňované metody mají mnoho společného. Rudolf Kučera nepochybně vstoupí do dějin české vědy jako hlásná trouba politických názorů Otty Habsburka, proslulého "přítele" národa českého, jehož zájmy se rozhodl zastupovat mj. jako reprezentant sudetského landsmanšaftu. Ve své knize Kapitoly z dějin střední Evropy (také pěkný "výpon sil myslivých" !), v níž R.Kučera, hlásící se k myšlence "rakouské střední Evropy", opakovaně obvinil Masaryka z rozbití habsburské monarchie, amerického prezidenta W.Wilsona označil za ignoranta, E.Beneše za politického trpaslíka, zato pod fotografii sličného Otty Habsburkého napsal v lásce takřka synovské, že se "zasloužil o osvobození národů střední Evropy z totalitního panství"…! Chápete, že Kučera těchto výroků zcela logicky zaměstnává Kučeru, který dokáže Mozarta prohlásit za "plagiátora" ? - A takhle si ti pánové počínají na teplých univerzitních místech a deformují další generaci našeho národa ! Další z mnoha ukázek úpadkových rysů naší doby.

Tomislav Volek