Wolfgang Amadeus Mozart

Milada Jonášová

 

 

Psát o skladatelské osobnosti, jejíž obraz byl v posledních desetiletích vystaven v obecném povědomí dost podstatným deformacím, je úkol obtížný. Do představy mnoha lidí se dostal velice zkreslený obraz tvůrce geniálního, avšak infantilního, jenž byl – bez svých zásluh – “zhůry” obdarován nadáním zcela mimořádným. Lidsky je však představován v podobě vulgárního, pubertálně nevychovaného mladíka, obhroublého alkoholika a nezodpovědného člověka, střídajícího množství žen a oddávajícímu se hazardní hrám.

Producenti těchto “objevných” a “progresivních” interpretací Mozarta, které šířily a dále šíří divadelní scény a vedle nich i filmařský a televizní svět, si starosti s autenticitou Mozartovy osobnosti skutečně nedělají. Proč také. Jejich výklady Mozartovy osobnosti přece velice dobře zapadají do názorového rámce dnešní doby, ve kterém se veškeré hodnoty výjimečnosti, nedostupnosti a geniality zdají něčím provokativním, nemístným, což lidský egoismus doby nerad přijímá. Proto je velice vítaný a diváckou obcí radostně aplaudovaný výklad spisovatelů, režisérů, dramaturgů ad., kteří osobnost doslova “stáhnou” do průměrnosti nebo ještě raději až do podprůměrné lidské úrovně.

Vědí, že tento člověk vytvořil dílo tak obrovského rozsahu, že čítá na 800 kompozic (často uváděný počet 626 je ponecháván v souvislosti s číslováním v Köchelově tematickém katalogu Mozartových děl, jehož další rozšířená vydání však obsahují řadu dodatků)? Z jednotlivých hudebních druhů souhrnně jmenujme např. 21 oper, 41 symfonií, 28 klavírních a 5 houslových koncertů, 23 smyčcových kvartetů, 15 mší, 2 oratoria, 3 kantáty atd. Plný rozsah jen samotného pracovního výkonu si uvědomí až ten, který by zkusil byť jen jednu partituru opsat.

 

 

Autentická Mozartova osobnost

Pokusme se nyní uvést proti této deformované představě některé protiargumenty, které čerpají z dobových dokumentů. Primárními prameny, pravdivě vypovídajícími o Mozartově osobnosti jsou především jeho dopisy, jichž se dochovalo více než tomu bylo u jiných skladatelů 18. století, jeho kompozice a vzpomínky současníků. Na základě dochované korespondence tak můžeme poznat hlavní charakteristické rysy jeho osobnosti, jeho názorový svět i společenské a umělecké prostředí tehdejší doby.

Pronikavá schopnost pozorování světa kolek sebe a možnost vlastní umělecké tvorby představovaly podstatné prameny Mozartova života. Jeho svět byl ve svém základu odlišný od běžného světa jeho vrstevníků měšťanského stavu, který definoval ideály státu, náboženství, morálky a sociálních konvencí. Formoval se již od dětských let bezprostřední konfrontací s nejvyšší vrstvou společnosti, která se sice v jeho raném věku obdivovala jeho mimořádnému nadání, avšak pro kterou se svým přesahujícím talentem stával s přibývajícím věkem nepřijatelným. Cesty, které jeho otec Leopold Mozart organizoval, aby společnosti předvedl svého mimořádně nadaného syna – a také dceru –, měly kromě poznání, výdělku a nových kontaktů získat Wolfgangovi kapelnické místo u některého evropského dvora. Wolfgangova celoživotní snaha získat důstojné místo dvorního skladatele nebo kapelníka zůstala především v důsledku závisti a intrik průměrných skladatelů a umělců kolem něho, obávajících se konkurence, nenaplněna. Tak již v roce 1768 byla ve Vídni znemožněna premiéra Mozartovy opery La finta semplice. Otec Leopold o tom psal: Skladatelé, mezi nimiž je Gluck jednou z hlavních osobností, podnikli všechno, aby nedošlo k provedení opery. Přemlouvali zpěváky, štvali orchestr a vynaložili vše, aby ji znemožnili. (dopis Leopolda M. Lorenzu Hagenauerovi dne 30. července 1768 z Vídně). Nebo jiný příklad z dob pozdějších. O intrikách proti Le nozze di Figaro psal Leopold Mozart Wolfgangově sestře dne 18. dubna 1786 ze Salzburgu: Dne 28. bude Le nozze di Figaro po prvé provedena. Bude už dost na tom, bude-li mít úspěch, protože vím, že má proti sobě ohromně silnou oposici. Salieri se všemi svými přívrženci se opět pokusí uvést nebe a zemi do pohybu. Dušek mi nedávno řekl, že Tvůj brat má tolik úkladů proti sobě, protože se pro svoje mimořádné nadání a dovednost těší takové úctě.

Se závistí se Mozart setkával již mezi svými kolegy v Salcburku, kteří jistě s posměchem komentovali jeho návraty z cest, na kterých očekávané místo u dvora nezískal. Napjatou situaci Mozart popsal krátce před sporem s arcibiskupem v roce 1781 v dopise otci z Vídně: Ve dvanáct hodin již obědváme – pro mne bohužel trochu brzo. U stolu sedí oba páni, páni tělesní a duchovní komorníci, pak kontrolor, pan Zetti, pekař, dva kuchaři, Ceccarelli, Brunetti a – moje maličkost. – NB. Oba osobní komorníci sedí v čele stolu – mám aspoň tu čest, že sedím před kuchaři. – Inu – myslím si, že jsem v Salcburku. U oběda se dělají hloupé a hrubé žerty; se mnou nikdo nežertuje, protože nepromluvím ani slova, a když musím promluvit, tedy jen co nejvážněji. – Hned, jak se najím, jdu si svou cestou.

Dalším aspektem jeho osobnosti byla bystrá, pronikavá inteligence. Jako člověk silně senzibilní vnímal své okolí, kulturní a společenské prostředí, které v dopisech velmi živě a poutavě popisoval a komentoval. Jeho velice bystrý postřeh se odrážel i v psychologických charakteristikách osob svého okolí. Právě tato schopnost pozorovat charakterové kvality a motivace jednání osob, se kterými přišel do styku, měla v jeho tvůrčí činnosti podstatný vliv na dramatické prokreslení charakteristiky postav jeho oper.

Humor a ironie, objevující se v jeho korespondenci od dětství až po zralý věk v podobě žertů s rýmy, se slovy, s vymýšlenými přezdívkami osob, byl rovněž jedním rysem jeho přirozenosti. I první Mozartův životopisec František X. Němeček, když popisoval jeho poslední odjezd z Prahy v září 1791, tuto Mozartovu vlastnost komentoval: Jeho pleť byla bledá a tvář smutná, ačkoliv přece jen se ještě často projevoval jeho živý humor ve společnosti přátel veselými žerty. Rovněž tento charakterový aspekt jeho osobnosti můžeme pozorovat v promítnutí do jeho operních, i instrumentálních kompozic, do kánonů apod. Jako zvlášť vhodný příklad lze uvést finále druhého jednání Dona Giovanniho. Veliký úspěch pražského provedení Mozartovy opery Le nozze di Figaro začátkem prosince 1786 v Nosticově divadle se stal podnětem k pozvání skladatele do Prahy. Již na sklonku roku 1786 mu byl členy “pražského orchestru a společností znalců a milovníků hudby” poslán zvací dopis. Výsledkem skladatelovy lednové návštěvy v roce 1787 bylo mj. uzavření smlouvy mezi Mozartem a Pasqualem Bondinim na novou operu pro podzimní stagionu. Tou se stal Don Giovanni na text vídeňského dvorního básníka a libretisty Lorenza da Ponte (premiéra 29. října 1787), který byl rovněž autorem libret Mozartových oper Le nozze di Figaro (premiéra ve Vídni 1. května 1786) a Così fan tutte, ossia La scuola degli amanti (premiéra ve Vídni 26. ledna 1790). Do finále opery Il dissoluto punito, ossia Il Don Giovanni zašifroval Mozart i řadu aktuálních humorných narážek. Mozartovské bádání z nich mnohé dešifrovalo, k čemuž přispěl i český badatel Tomislav Volek: jde o hudební citáty úryvků z jiných oper, trefně komentované Leporelem a textové narážky na představitelku Donny Anny Terezu Saporiti nebo na cembalistu Jana Křtitele Kuchaře, jež všechny svědčí o nepochybném úmyslu velkého dramatika zakomponovat do díla i reakce publika na tyto vtipné narážky.

Na Mozartově umělecké formaci měla podstatný vliv jeho rodina. Narodil se 27. ledna 1756 v Salcburku jako sedmé, poslední dítě Leopolda Mozarta a Anny Marie, roz. Pertlové. Dětský věk přežil pouze Wolfgang a jeho sestra Maria Anna, zvaná Nannerl. Skladatel, houslista a teorbista Leopold Mozart pocházel z Bavorska, z řemeslnického rodu, jeho otec a strýc byli knihaři v Augšpurku. Byl původně určen ke kněžskému stavu a studoval na universitě v Salcburku, na které dosáhl bakalářského stupně. Leopoldův racionalismus, v soukromí velice kritický, ale ve společenském styku obezřetný, se postupně dostával do nesouladu s Wolfgangovou spontánní otevřeností ve vztazích k okolí, s jeho bezelstnou důvěřivostí, ale i důvodnou hrdostí a ctižádostivostí. Konflikt, který nastal mezi Mozartem a arcibiskupem na jaře 1781, zkomplikoval i vzájemné vztahy otce a syna. V březnu 1781 byl Wolfgang povolán z Mnichova, kde byla krátce předtím s velikým úspěchem provedena jeho opera Idomeneo, do Vídně, a to na rozkaz samotného arcibiskupa, který tam tehdy se svým dvorem pobýval po dobu oslav nástupu Josefa II. na císařský dvůr. Spor mezi Mozartem a arcibiskupem, který detailně dokládá dochovaná korespondence a se kterým se Leopold nikdy nesmířil, vyvrcholil Mozartovým odchodem z arcibiskupových služeb. Dne 16. května psal Wolfgang otci: Neočekával jsem ani nic jiného, než že mi v prvním rozčilení, když se celá věc stala tak nenadále (neboť jste mne již najisto očekával), napíšete všechno tak, jak jsem pak skutečně musel číst. – Teď jste však všechno lépe rozvážil, pociťujete jako čestný muž silněji mou urážku – víte a uznáváte, že to, na co jste vždy pomýšlel – se už nemusí stát, že to už je nyní skutkem. Ze Salcburku se nedá tak snadno odejít. – Tam je pánem, ale pro Vídeň je zmetkem, tak jako já jsem zmetkem pro něho. – A pak – věřte mi, že znám sebe, znám svou lásku k Vám. Arcibiskup by mi byl pár set zlatých přidal – a já – já bych je byl přijal a zase by se opakovala stará historie. – Věřte mi, nejdražší otče, že musím vynaložit všechnu svou sílu, abych Vám napsal, co mi radí rozum – Bůh ví, jak těžce se s Vámi loučím. Ale kdybych i měl jít žebrat – nechci již nikdy sloužit takovému pánu. – Jakživ na to nezapomenu. A – prosím Vás, prosím Vás pro všechno na světě, posilujte mě v mém rozhodnutí a neodrazujte mne z něho. – Ochromíte mě, – neboť mým přáním a mou nadějí je nabýt cti, slávy a jmění, a pevně doufám, že Vám víc prospěji ve Vídni než v Salcburku.

Wolfgangova neobyčejná schopnost vcítění se do povah okolních lidí byla průvodním jevem jeho mimořádné senzitivity. V tomto smyslu je zvlášť výmluvná jeho korespondence s manželkou Konstancí. Jejich svatba se uskutečnila 4. srpna 1782 v chrámu sv. Štěpána ve Vídni, a to krátce po úspěšné premiéře singspielu Die Entführung aus dem Serail (16. července 1782). Mozartovo manželství, jemuž předcházely mnohé nechutné intriky ze strany Weberovy rodiny a neochota Leopolda dát k němu otcovský souhlas, bylo určitým způsobem důsledkem jeho nenaplněné lásky k již provdané Konstancině sestře Aloysii Weberové. Přes všechno Mozartovo úsilí o vzájemné porozumění se manželství s Konstancí stávalo postupně spíše přítěží než oporou a zdrojem tvůrčí posily. Rovněž obtížná finanční situace jejich vztah komplikovala, zvlášť když rodinný rozpočet byl tíživě postihován útratami Konstance během jejích lázeňských pobytů v nedalekém Badenu. Z manželství Wolfganga a Konstance se narodilo 6 dětí, z nichž dětský věk přežili pouze Karel, narozený 1784, a František Xaver, narozený v roce 1791. Již první vážnější konflikt ještě před svatbou se snažil Mozart řešit se skutečně mistrnou pedagogickou jemností. Psal tehdy své milé: Prosím Vás, abyste si ještě jednou dobře rozvážila a rozmyslila příčinu celé naší roztržky, totiž to, že jsem se pozastavil, když jste svým sestrám – nota bene v mé přítomnosti – tak bez ostychu řekla, že jste si dala změřit od svého tanečníka lýtka. – To žena, která dbá o svou čest, nikdy neudělá. – Je hezké zúčastnit se zábavy ve společnosti. – Musíte však při ní dbát na spoustu okolností. – Jsou-li přítomni jen samí dobří přátelé a známí? – Jste-li ještě dítětem, nebo již dívkou na vdávání – a zejména nejste-li snad již zaslíbenou nevěstou? – A pak, jsou-li přítomni jen lidé Vám rovní nebo nižšího původu – zvláště však, jsou-li to lidé urozenější než Vy! – […] Když jste již nemohla odolat pokušení zúčastnit se hry (třeba se mnohdy ani nesluší, aby se jí zúčastnil muž, natož žena), měla jste si již s pánembohem stužku vzít a sama si lýtka změřit (tak jak to v podobných případech v mé přítomnosti všechny slušné ženy vždycky činívaly), a ne si je dát změřit nějakým tanečníkem – (já – já – bych to – v přítomnosti jiných – nikdy neučinil – byl bych Vám sám stužku nabídl) – tím méně někým cizím, po kom Vám vůbec nic není.

Podobně jako v rodinném životě se jeho senzibilita projevovala i v přátelství. Jeho přirozená dobrota a důvěřivost však byla příčinou mnohých zklamání. Mezi jeho přáteli byli jak hudebníci (Wendling, Cannabich, Holzbauer, Fiala, Žák–Schack, ad.) a skladatelé (především synovský vztah k Josephu Haydnovi), tak několik vrstevníků z jiných oborů (lékař Barisani), několik zednářských spolubratří (Puchberg) a do jisté míry i někteří z představitelů aristokratické vrstvy (baronka von Waldstätten, hraběnka Thunová ad.).

Mozartovy cesty zdrojem poznání

Právě prostřednictvím častých cest Evropou se rozvíjelo Mozartovo vzdělání. S tím bezprostředně souvisely i jeho jazykové znalosti. Postupně ovládl 5 jazyků – kromě rodné němčiny latinu, italštinu, francouzštinu a angličtinu. Např. o své znalosti francouzštiny napsal ve svých 21 letech otci z Mnichova: Paní je Francouzska, neumí téměř německy, mluvil jsem s ní stále francouzsky. Neostýchal jsem se mluvit, řekla mi, že nemluvím právě špatně, že mám dobrý zvyk mluvit pomalu, a proto je mi dobře rozumět. Jeho výjimečné nadání budilo pozornost svého okolí již v Salcburku. Proto se Leopold rozhodl podniknout s dětmi několikeré cesty, které měli Wolfganga nejen seznámit s hudební kulturou tehdejší doby, ale především získat mu místo u dvora. Setkání s předními osobnostmi tehdejšího hudebního světa mu pomohlo poznat mnoho skladatelských škol a technik (např. v Londýně setkání s J. Ch. Bachem, v Ludwigsburgu s N. Jommellim a Nardinim, v Paříži se Schobertem, Eckardem, literátem baronem Grimmem, v Mannheimu s koncertním mistrem Cannabichem, kapelníkem Holzbauerem, flétnistou J. B. Wendlingem). Jeho cesty byly směrovány do velkých center hudebního života tehdejší Evropy: Mnichova (1762, 1774, 1781), Vídně (1762, 1767, 1768, 1773/1774, 1781), Paříže a Londýna (1763–66), Mnichova–Mannheimu–Paříže (1777–1780). Velice významné podněty přinesly Mozartovi jeho návštěvy Itálie. Celkem tři italské cesty, které podnikl v letech 1769–1771, 1771, 1772–1773, měly podstatný vliv na jeho kompoziční práci. Uspořádal mnoho koncertů, navštívil mnoho oper, setkal se s předními osobnostmi politického i hudebního světa (v Miláně s G. B. Sammartinim, N. Piccinnim, v Bologni s G. B. Martinim, s kastrátem Farinellim, ve Florencii s kastrátem Manzuolim, v Parmě se sopranistkou Lucrezií Aguiari atd.) a též se seznámil s architektonickou, malířskou a sochařskou kulturou Itálie. Úspěch, jaký mu návštěvy Itálie přinesly, dokládají mj. objednávky na tři velké italské opery: Mitridate, rè di Ponto (premiéra v Miláně 26. prosince 1770), Ascanio in Alba (premiéra v Miláně 17. října 1771) a Lucio Silla (premiéra v Miláně 26. prosince 1772). Tuto skutečnost můžeme zdůraznit zvláště proto, že se jednalo o jediné objednávky na velké opery, které v průběhu svých cest v dětském věku získal!

Vzhledem k tomu, že již od nejútlejšího věku vystupoval u císařských a královských dvorů, jakož i v desítkách šlechtických rezidencí, musel samozřejmě důkladně znát a dodržovat tehdejší společenská pravidla chování. Že si je osvojil skutečně důkladně dokládá i jeho sdělení otci z Mannheimu dne 20. prosince 1777 o tom, co dělá odpoledne: … musím jít do Mohučského dvora (hostince) k jakémusi holandskému důstojníku, kterému dávám hodiny dobrého chování a generálbasu, za něž dostanu, nemýlím-li se, 4 dukáty za 12 lekcí.

 

Vídeň

Po konfliktem s arcibiskupem v roce 1781 se Mozartovi stala domovem Vídeň. Naděje, které do ní vkládal, však nebyly splněny tak, jak si představoval. Svá očekávání popsal takto: Těšil jsem se nesmírně na Vídeň a nevěděl jsem proč. Musíte jen mít ještě trochu strpení, pak Vám brzy skutkem dokáži, jak prospěšná je Vídeň nám všem. [...] Žáků mohu mít, kolik se mi zachce; nechci jich však mnoho – chci, aby mi platili víc než těm druhým – a proto jich chci mít raději méně (dopis otci ze dne 6. května 1781). Zanedlouho se však ve městě, které si s takovým úsilím vybojoval a po němž léta toužil, necítil spokojen. Především lhostejnost vídeňského dvora a šlechty k jeho umění, závist a intriky divadelní a skladatelské konkurence nutily Mozarta k různým úvahám o vhodnějším místě uplatnění (uskutečněné pobyty v Berlíně 1789 a pětkrát v Praze, neuskutečněné záměry odejít do Londýna, navštívit Rusko), jež však v trvalé podobě nebyly naplněny, neboť stále doufal ve změnu situace ve Vídni. Jeho vrcholná díla let osmdesátých byla vídeňským publikem většinou odmítána jako příliš komplikovaná a nesrozumitelná. V jeho vídeňské etapě 1781–91 lze zaznamenat především tyto čtyři aspekty: nepochopení jeho děl, finanční obtíže po selhání naděje na místo dvorního skladatele nebo kapelníka a s tím související malá možnost výdělků, způsobená nezájmem publika, ba i cílenou izolací, neurovnané poměry v rodině a pocit osamocení i ve vyhledávané společnosti přátel. Nejsmutnějším dokladem této tristní situace jsou Mozartovy prosebné dopisy o peněžní půjčky Michaelu Puchbergovi. Např. dne 12. července 1789 mu psal: Nemusím Vám snad opakovat, že jsem tou nešťastnou nemocí byl připraven o všechen výdělek; jen to Vám musím říci, že jsem se bez ohledu na svůj špatný stav rozhodl uspořádat u sebe subskripční akademie, abych alespoň mohl uhradit svá nynější velká vydání, neboť jsem byl přesvědčen, že Vy mi laskavě posečkáte; ale ani to se mi nedaří. Osud je mi, ale jen zde ve Vídni, tak nepříznivý, že i kdybych chtěl, nemohu nic vydělat. Dal jsem 14dní kolovat subskripční listinu a je na ní jediné jméno, Swieten! Podobně smutným tónem je laděn dopis vídeňskému magistrátu (pravděpodobně z dubna 1791), ve kterém prosí, zda by mohl bezplatně vypomáhat kapelníku svatoštěpánského kůru 61letému Leopoldu Hoffmannovi.

 

 

Mozart a Praha

Začátek mozartovské éry v Praze lze spojit s uvedením singspielu Die Entführung aus dem Serail v roce 1783 Karlem Wahrem, který měl v Praze činoherní a singspielovou společnost. Veliký úspěch Mozartových oper v Praze a soustavný zájem o jeho skladby lze přičíst velice poučenému opernímu publiku, jež bylo vychováváno italskou veřejnou operní scénou v Praze již od roku 1724. Počínajíc operou Die Entführung byla Praha vždy prvním městem, do jehož divadla Mozartovy opery po vídeňské premiéře pronikly nebo měly dokonce svou premiéru (v roce 1787 Don Giovanni, v roce 1791 La Clemenza di Tito). Po Karlu Wahrovi se o tuto tradici zasloužili Pasquale Bondini a Domenico Guardasoni. O znalosti a oblibě Mozartových děl v Praze vypovídá i ta skutečnost, že jeho díla byla i v následujících stoletích zařazována do repertoáru divadel, koncertních síní, salónů a chrámů.

 

 

Mozart a literatura, umění, historie a filozofie

Mozartova znalost literatury, historie, ba i filozofie se stala předmětem pozornosti mnoha badatelů. Tituly knih, dochovaných v jeho pozůstalosti, vypovídají o jeho širokém čtenářském záběru. Mozartova knihovna zahrnovala díla Gesnera, E. v. Kleista, Wielanda, Metastasia, Molièra, ale i pruského krále Fridricha II. a filosofa M. Mendelssohna. Znal i díla Goethova, jehož báseň Veilchen zhudebnil, Lessingova, Herderova a Schillerova. Jeho zájem o divadlo se neomezoval pouze na operní produkce. Již v Salcburku se účastnil představení hostujících divadelních společností nebo souboru arcibiskupského divadla, který uváděl např. tragédie Corneillovy. Od roku 1775, kdy bylo v Salcburku postaveno nové městské divadlo, vytvářely jeho repertoár divadelní společnosti Böhma a Schikanedera, které uvedly např. Shakespearova Romea a Julii, Hamleta, Macbetha, Krále Leara a Lessingovu Minnu, Julia von Tarent a Emiliu Galotti. Prokazatelně Mozart navštívil představení Hamleta a patrně i některá další. Z korespondence se dále dozvídáme, že v Paříži se seznámil s obsahy děl Voltaira a Rousseaua.

Mozart se pokusil také o kompozice na činoherní texty. Jako příklad lze uvést hudbu ke Geblerově divadelní hře Thamos. Sám příležitostně skládal verše a drobné divadelní kusy v rámci soukromých zábav v době karnevalu apod., které pak zhudebňoval. Velice si cenil melodramu a sám se o kompozici tohoto hudebního druhu s úspěchem pokusil, a to v nedokončené německojazyčné opeře Zaide.

Mozart se zajímal i o výtvarné umění. Jeho otec s ním během cest Evropou systematicky navštěvoval tehdejší galerie a muzea, což v té době patřilo jen do výchovy šlechticů. Dopisy a pečlivě vedené zápisy Leopolda Mozarta především z cesty do Paříže (1763-1766) přinášejí mnohé informace o uměleckých sbírkách, kostelech a palácích. V jednom dopise je dokonce uveden i výčet jmen malířů: Hubert a Hans von Eyck, Peter Paul Rubens, Gerhard Honthorst, Jacob Jordans, Antonie van Dyck, Rembrandt van Rijn ad.

Jeho filozofický vývoj byl zpočátku formován jeho katolickým vyznáním. V pozdějších letech hledal oporu v humanitních ideálech zednářství. Od roku 1784 byl členem vídeňské zednářské lóže Zur Wohlthätigkeit, která byla v roce 1786 sloučena s dalšími dvěma lóžemi pod označením Zur neugekrönten Hoffnung, kterou vedl přírodovědec Ignaz von Born, mj. v 70. letech zakladatel pražské Soukromé společnosti nauk. Mozart bral svou přináležitost ke společenství zednářů velmi vážně a ochotně plnil objednávky různých příležitostných kompozic pro potřebu lóže. Vrcholnou kompozicí ve smyslu těchto zásad byl jeho poslední singspiel Die Zauberflöte, k jehož ideovému vyznění směřuje výrok o hrdinovi předváděného děje Taminovi: Je víc než princ, je člověk.

Závěrem si lze přát, aby se mozartovské bádání nespokojilo s dosaženým stupněm poznání, ale aby zkoumalo i dosud přehlížené problémy: vysoký počet kompozičních fragmentů z 80. let, německojazyčnou písňovou tvorbu z téže doby atd. Stejně tak si lze přát, aby mezi interprety znovu přibylo těch, kdo budou ochotni se pokorně sklonit před Mozartovou tvůrčí velikostí a nebudou nad ni za každou cenu povyšovat svou osobní představu, mnohdy dokonce odborně málo poučenou.

 

 

(in: Harmonie, 9. ročník, prosinec 2001, s. 23-26.)