Mozart je autorem dvaceti oper (a několika operních fragmentů). V úplnosti jsou v současnosti zpřístupněny v rámci edice W. A. Mozart: Neue Ausgabe sämtlicher Werke. Ke každé opeře jsou vydávány kritické zprávy, které přinášejí velice podrobné popisy dochovaných pramenů, které byly pro vydání použity, a to počínaje Mozartovými autografy, jakož i dobovými opisy, případně tisky. Kvalitu ediční práce poškodila v případě některých oper skutečnost, že editoři neměli k dispozici kompletní autografy. Některé z nich byly původně součástí fondů berlínské pruské knihovny (Staatsbibliothek Berlin - Preussischer Kulturbesitz), ale během druhé světové války byly německou správou převezeny do Polska a tam ukryty. Po válce je polská správa – aniž by současně informovala mezinárodní vědeckou veřejnost – převezla do knihovny Biblioteca Jagelonska v Krakově. Pro potřeby nové mozartovské edice byly tyto prameny zpřístupněny až počínaje rokem 1979, když už některé Mozartovy opery byly v nové kritické edici vydány.

Pro představu o současném stavu pramenné základny v případě Mozartových oper uveďme několik příkladů. Autograf 1. a 2. jednání Idomenea je uložen v krakovské Biblioteca Jagelonska, autograf 3. jednání v berlínské Staatsbibliothek Preussischer Kulturbesitz. V případě Figarovy svatby je autograf 1. a 2. jednání uložen v Berlíně, autograf 3. a 4. jednání v Krakově. V případě Cosi fan tutte je autograf 1. jednání uložen v Krakově, autograf 2. jednání v Berlíně atd.

Zatímco vzdávání Mozartových oper v kritické edici bylo ukončeno už před několika lety, kritických zpráv bylo zatím vydáno jen třináct. Chybějí dosud kritické zprávy k Idomeneovi, Figarově svatbě, Kouzelné flétně ad. Pokud jsou pro potřeby trhu pořizovány dotisky nebo další vydání nejžádanějších operních partitur, jsou na konci svazků připojeny formou stručných dodatků (Nachträge) informace o nových poznatcích. Vyšla-li partitura Le nozze di Figaro v roce 1973, aktualizované 2. vydání pochází z 2002. Podobně 1970 vyšla Die Zauberflöte, její aktualizované reedice jsou z let 1985, resp. 1993.

Dosavadní vědecká literatura o Mozartových operách je dosud velice skromná pokud jde o pojednání celku této tvorby. Nejvýznamnější dosavadní pokus o souborný přehled celého Mozartova dramatického díla předložili v jednosvazkových monografiích William Mann The Operas of Mozart (London 1977) a Charles Osborne The Complete Operas of Mozart (A critical guide; London 1978). Všechny další práce mají charakter pouze dílčí. To platí jak o knize Edwarda Josepha Denta (Mozarts Opern, Berlin 1922), tak o Stephana Kunzeho (Mozarts Opern, Stuttgart 1984), Nicholase Tilla (Mozart and the Enlightenment: Truth, Virtue and Beauty in Mozart's Operas, London 1992) i Wolfganga Willascheka (Mozart-Theater. Vom "Idomeneo" bis zur "Zauberflöte", Stuttgart, Weimar 1996), které se vesměs obírají jen díly z posledního desítiletí Mozartova života. Naopak ranné opery se staly tematem publikace Carolyn Gianturco (Mozart's early operas, London 1981, New York 1992).

Velice bohatá je ovšem literatura o jednotlivých operách. V rámci řady Cambridge Opera Handbooks byly publikovány rozsahem sice nevelké monografie, určené širšímu publiku, psané však předními znalci a dobře shrnující dosavadní poznání (Julian Rushton: Idomeneo 1993; Tim Carter: Le nozze di Figaro, 1987; Julian Rushton: Don Giovanni, 1981; Bruce Allan Brown: Cosi fan tutte, 1995; John Arthur Rice: La clemenza di Tito, 1991; Peter Branscombe: Die Zauberflöte, 1991).

Nakladatelství Rowolt vydalo v řadě Rororo Opernbücher k vrcholným operám příručky, obsahující původní libreta a jejich německé překlady, výběry dokumentů, dobových i nových komentářů atd. (editoři: Attila Csampai a Dietmar Holland).

V současné době přispívají k výzkumu Mozartovy operní tvorby významným způsobem italští muzikologové (Alessandra Campana, Giacomo Fornari ad.), a to především k problematice italských libret, zhudebněných Mozartem. Významným počinem bylo vydání faksimilií libret Mozartových oper, které připravil Ernest Warburton v roce 1992. Dále vychází množství dílčích studií (K. Böhmer: Idomeneo, Sergio Durante: La clemenza di Tito), prací srovnávacích (Chr. Esch: Lucio Silla. Vier Opera-Seria-Vertonungen aus der Zeit zwischen 1770 und 1780, Baden-Baden 1994). Mnohé analyzují jednotlivé árie, vložky do oper, jakož i koncertní árie. Samostatným okruhem operního výzkumu se staly pěvci, kteří byli prvními interprety Mozartových oper (R. Angermüller: Vom Kaiser zum Sklaven. Dall'Imperatore allo schiavo, Rovereto 1992; J. Rice: Mozart and His Singers: The Case of Maria Marchetti Fantozzi, the First Vitellia, in: Opera Quarterly 11 (1995), Oxford 1995, S. 31-52). Menší počet studií je věnován problematice scénografie mozartovských operních premiér. Dodejme, že tematika výzkumu zahrnuje ještě mnoho dalších specifických otázek a historických detailů.

M. Jonášová