Milada Jonášová

 

 

Jan Křtitel Kuchař se – podle dosavadních znalostí – zapsal do hudebních dějin především v souvislosti s rezonancí Mozartova díla v Praze. V žádné mozartovské monografii není opomenuto jméno tohoto autora klavírních výtahů Mozartových vrcholných oper, o nichž Dlabač uvedl: „Uibersetzungen der großen Mozartischen Opern: Figaro, Don Giovanni, Cosi fan tutte, Clemenza di Tito, wie auch der Zauberflöte, zu welcher er die Recitative im Jahre 1794 machte.“ Proto je povinností české muzikologie blíže objasnit osobnost tohoto umělce, který spolu s manželi Duškovými patřil do okruhu pražských Mozartových přátel a jehož úsudku si sám Mozart vážil.

V dosavadní odborné literatuře se Kuchařova osobnost vykládala především na základě Dlabačova faktograficky bohatého hesla. Krátkou Kuchařovu biografii publikoval v roce 1825 J. A. von Rittersberg v rámci své obsáhlejší studie o hudebním umění v Čechách, a v roce 1814 zařadil heslo o Kuchařovi do svého slovníku E. L. Gerber. V roce 1862 pak uveřejnil samostatnou biografii Emanuel Meliš v časopisu Dalibor, v níž přinesl nové informace o Kuchařově koncertní činnosti na Strahově, a to na základě excerpce dobového tisku. V roce 1859 zařadil heslo o Kuchařovi do své encyklopedie Ladislav Rieger a v roce 1865 Constant Wurzbach. Obdivný komentář o Kuchařovi napsal ve své práci Studie zur Geschichte der Musik in Böhmen přední český pedagog Josef Proksch (1794–1864), v níž mj. uvedl: „Ich halte Kuchař für den größten Organisten Böhmens! An Phantasie stand ihm selbst sein großer Lehrer weit nach; dieser vermochte gewiß keinen also wirksamen Gebrauch von den verschiedenen Registern zu machen als dieses Kuchař verstand, worin er allerdings wesentlich mit unterstützt wurde von dem großartigen und vielstimmigen Strahower Orgelwerke, dessen er vollkommen Meister wurde. Ich erinnere mich heute noch mit wahrer Herzenslust an die weihevollen Momente in dieser Kirche [Strahov], in welche dieser Meister stets zu versetzen wußte, namentlich während der Wandlung, wo er sein Thema in den geistreichsten Verknüpfungen der mannigfaltigen Register vortrug. Mit ihm verstarb wohl auf lange hin die wahre Orgelkunst! V rámci Allgemeine Deutsche Biographie je autorem obsáhlejšího hesla o Kuchařovi Rudolph Müller, který do hesla zařadil některé obdivné pasáže o Kuchařovi z Prokschovy výše citované studie. O ověření místa a data Kuchařova narození se pokoušel Josef Srb-Debrnov, ale dopustil se omylu a vyhledával jiné obce se jménem Choteč. V obligátním hesle o Kuchařovi v Eitnerově slovníku zaujme jen zmínka o jeho mši uložené ve vídeňské Národní knihovně. První samostatnou studii o Kuchařovi napsal k 90. výročí jeho úmrtí Alois Hnilička. Výstižně vyzdvihl Kuchařovo pochopení Mozartova genia. V nejstručnější podobě shrnul znalosti o Kuchařovi Vladimír Helfert v Pazdírkově slovníku. K dvoustému výročí Kuchařova narození korigoval některé starší údaje o Kuchařově dětství a mládí František Němec. Největší zájem ovšem natrvalo vzbuzovaly Kuchařovy kontakty s Mozartem, k nimž se ostatně vztahuje i název této studie z monografie Františka Xavera Němečka. Rudolph Procházka a Paul Nettl přinesli ve svých monografiích především nové údaje o lokalitách, v nichž se dochovaly exempláře Kuchařových klavírních výtahů Mozartových oper. Stručnou, ale cennou studii o prvním klavírním výtahu Dona Giovanniho, jehož autorem byl právě Kuchař, publikoval v roce 1956 Paul Nettl. Ani v dalších letech se Kuchař nestal předmětem monografické studie, avšak heslo o něm nemohlo chybět v žádném slovníku. Pro Československý hudební slovník takové heslo napsal Bohumír Štědroň, pro encyklopedii Die Musik in Geschichte und Gegenwart Jaroslav Bužga, který se pokusil podrobněji sepsat Kuchařovo dílo, a pro The New Grove Dictionary of Music and Musicians Milan Poštolka, který mj. přispěl informacemi o dnešním uložení Kuchařových hudebnin. Promítnutí osoby cembalisty Kuchaře do finální scény Dona Giovanniho, a to s jasným dramaturgickým záměrem skladatele, si povšiml Tomislav Volek. Zahraniční badatelé – jak už bylo zmíněno – postavu Kuchaře ve svých pracích neopomíjejí zmínit, ale z pochopitelných důvodů nepřinášejí k jeho osobě nové poznatky. Přestože v dochované mozartovské korespondenci se jeho jméno neobjevuje, komentáře editorů ho v souvislosti s Mozartovými pražskými pobyty nemohly opomenout. Kritická edice mozartovských dokumentů zmiňuje Kuchaře v souvislosti s jeho klavírními výtahy. Kuchařovou chrámovou hudbou se v posledních letech obíral Jiří Berkovec, skladbou O salutaris hostia se v kontextu s Maškovou chrámovou hudbou zabýval Jiří Mikuláš a Hartmut Krones provedl analýzu Kuchařovy úpravy Dona Giovanniho pro smyčcové kvarteto.

Předkládaná studie chce rozšířit znalosti o Kuchařovi na základě dalšího pramenného výzkumu, tj. především studia matrik a městských knih, účtů a análů strahovského kláštera, seznamů členů zednářských lóží, excerpce dalších hesel Dlabačova slovníku a studia hudebnin strahovské sbírky. Získané poznatky se týkají Kuchařova vyvázání z poddanství, udělení měšťanského práva na Novém Městě, jeho pražských bytů, manželství a z něho vzešlých dětí, jakož i jejich kmotrů z řad předních pražských hudebníků, členství v zednářské lóži, pedagogické a koncertní činnosti a dále torza dosud neznámé Kuchařovy hudební sbírky, dnes chované v rámci strahovského hudebního archivu.

Kuchař se narodil 5. března 1751 na panství Choteč, které bylo v majetku paulánského kláštera v Nové Pace. Dlabač vyslovil domněnku, že mohl být vzdáleným potomkem Jiřího Kuchaře, regenschoriho v Jaroměři na konci 16. století. Kuchař byl pokřtěn jako Jo[hann]es Josephus ve farním kostele v Nové Pace dne 6. března 1751. Jako otec je uveden Josef Kuchař („Josephus Kucharz“) a jako matka Alžběta („Elisabeth“), jako kmotři byli přítomni duchovní administrátor Mlázovic P. Jan Procházka („Joannes Prokasko Capellanus residentialis Mlazovicij“), Jakub Malý („Jacobus Maley“) a Alžběta Kiselová („Elisabeth Kiselova inqvilinus“). Později se rodina přestěhovala do Mlázovic v bydžovském kraji, kde žila v nepříliš příznivých hmotných poměrech. Tamní duchovní administrátor a příbuzný Kuchařovy rodiny (viz Dlabač) P. Jan Procházka, který později působil jako farář a jubilejní kněz v Hořicích, se chlapce ujal a postaral o jeho školské a hudební vzdělání. Podle Dlabače získal Kuchař základní hudební vzdělání u kantora a varhaníka Alexe Tháma ve Vrchlabí, kde strávil dva roky. Poté studoval několik let na jesuitském gymnáziu v Hradci Králové, kde se mj. učil hře na varhany. Pokračoval na jesuitském gymnáziu v Jičíně, kde už působil jako varhaník v tamním jesuitském kostele. Dlabač uvádí, že „schon damals fieng er an, kleine musikalische Stücke zu schreiben, und in der Kirche der Jesuiten verschiedener Komponisten Konzerte zu spielen. Der Beifall, den er damals allgemein erhalten, machte ihn es glauben, daß er überall als Virtuos auftreten könnte.“

Z Jičína odešel do Prahy, kde – podle Dlabače – pokračoval studiem filosofie na Karlo-Ferdinandově univerzitě, ale v seznamech posluchačů z let 1753–1773 uveden není. Dlabač dále uvádí, že mu k jeho hudebnímu vzdělávání v Praze pomohl už zmíněný P. Procházka, který svého kmotřence uvedl k přednímu pražskému varhaníkovi Josefu (Ferdinandu Norbertu) Segerovi (1716–1782). Na toto studium se Kuchař připravoval několik měsíců u Segerova zástupce v kostele Panny Marie před Týnem a varhaníka v kostele sv. Haštala Františka Hložka (Hloschek; 1746–1810). Hložek byl o pět let starší než Kuchař, studoval také na jesuitském gymnáziu v Jičíně, a ve hře na varhany byl žákem Segerovým. Působil jako cembalista společnosti Karla Wahra v Divadle v Kotcích, v první sezóně Nosticova divadla spolu s Praupnerem jako hudební ředitel a po rozpuštění Wahrovy společnosti je Hložek doložen u Bondiniho společnosti německých herců 1784–1785.

V roce 1772 se stal varhaníkem v kostele sv. Jindřicha na Novém městě, kde působil do 31. srpna 1790. Tuto etapu dokumentuje také Kuchařem vystavená kvitance z 31. prosince 1774, kterou potvrdil příjem 50 zl. za službu varhaníka v kostele sv. Jindřicha za rok 1774. Kvitanci Kuchař podepsal jako „Joannes Kucharz p[leno] t[itulo]: ad S: Henr[ici] organista mp“.

10. března 1777 udělil Kuchařovi novoměstský magistrát – bezplatně –měšťanské právo. K tomuto jednání zaslal P. Sebaldo Sebastiani z řádu paulánů, vikář konventu v Nové Pace a inspektor panství Choteč, Kuchařův výhostní list, datovaný 20. lednem 1774. Tímto listem se dává na vědomí, že se Jan Kuchař propouští z poddanství novopackého. K uvedenému jednání před novoměstským magistrátem byl předložen také opis matričního záznamu o křtu, vystavený P. Ferdinandem Khünem, farářem z Nové Paky, datovaný 26. říjnem 1776.

Ke Kuchařově působení u sv. Jindřicha se vztahuje i další významný dokument, který je otištěn v monografii Mozart in Prag Rudolpha Procházky. Je zde citována listina, datovaná 4. březnem 1791 a tehdy chovaná ve sbírce autografů dr. Edmunda Schebeka (1819–1895), v níž je uvedeno: „Von dem Magistrate der k. k. Hauptstadt Prag wird dem hierortigen Bittleger H. Josef (sic!) Kucharz das Zeugnis damit ertheilt, daß er durch 19 Jahre als Organist bey der St. Heinrichs=Pfarrkirche treu, fleißig und stätts sich wohl verhalten habe; zu mehrerer Urkund dessen ist nachstehende Amts=Vertigung beigesetzet worden. Gegeben Prag, den 4. März 1791.“ Toto osvědčení magistrátu, jehož originál se zatím nepodařilo nalézt, je výmluvným dokumentem o respektovaném postavení Kuchaře v tehdejší Praze.

Dne 31. října 1779 se Kuchař oženil s Janou Košťálovou, pozůstalou dcerou Karla Košťála z Mšena. Svatba se konala v augustiniánském kostele Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově. Protože Kuchařova snoubenka patřila do farnosti kostela sv. Havla na Starém městě, je záznam o tomto sňatku navíc uveden i v matrice oddaných této farnosti, přičemž v rubrice „Locus“ je odkaz: „in Carlshoff de licentia R[everen]dissimi officii“. Volba kostela na Karlově pro svatební obřad souvisela pravděpodobně se skutečností, že Kuchař byl od roku 1777 novoměstským měšťanem a přísedícím u postranního práva na Karlově. V matričním záznamu tohoto kostela je Kuchař označen jako „Civis Neo-Pragensis Territorianus & Organista primæ Parochialis Ecclesiæ Neo-Pragæ ad S. Henricum“. Snoubence oddával P. Augustinus Joannes Pauckert, „Abbas Carloviensis, & Regni Bohemiæ Prælatus“. Svědky byli Kuchařův učitel ve hře na varhany a přední osobnost pražského hudebního života Josef Seger a notář desetipanského úřadu Josephus Schorer.

Rešeršemi v pražských matrikách bylo zjištěno šest dětí, narozených manželům Kuchařovým v rozmezí let 1780 až 1789, a to dva synové a čtyři dcery. V době narození prvního dítěte bydleli v domě č. 945 „U tří jezdců“ („Zu 3 Reitern“) na Senovážném náměstí („Heuwagsplatz“). Dům patřil do farnosti sv. Jindřicha na Novém Městě. 30. července 1780 se zde narodil první syn Jan Křtitel Ignác („Joanne Baptista Ignatius“) a byl pokřtěn 31. července. Matriční zápis vypovídá o přátelské vazbě mezi Kuchařem a Segerem, který se stal kmotrem Kuchařova prvorozeného syna. Když se 9. srpna 1782 Kuchařovům narodila dcera Karolina, zapsali v matrice jejího otce jako „organista Henri[ci]“. Jako kmotři byli přítomni „Carolina de Buquoi“ („levans“), po níž dostala Kuchařova dcera jméno, Anna Praislerin („Diener“) a P. Jan Procházka („Joannes Prochaska Curatus“). Kmotrovství šlechtičny z rodu Buquoyů souvisí nepochybně s Kuchařovým působením jako učitele hudby v této rodině (viz níže). O této společenské vazbě Kuchařově se zatím nic nevědělo. Karoline de Buquoy byla dcerou Franze Leopolda de Buquoy (1705–1767) a Gabriely Johanny hraběnky Rogendorf (1716–1790). Byla sestrou Jana Buquoye (1741–1803), jehož Kuchař učil kompozici a generálbas (viz dále). 30. října 1784 se narodil syn Josef. Kmotrem byl opět P. Jan Procházka („P. Joannes Prochasca Cur: Horžicensis“), dále Jan Weis („Joan: Weis Cancelis“) a „Elisabetha Krinerin“. Tento Kuchařův syn vstoupil v dospělosti do řádu premonstrátů v opatství na Strahově (28. října 1803), kde přijal jméno Candidus. Dlabač o něm uvádí, že hrál na varhany a na klavír. Zemřel 3. prosince 1831 v Žatci.

Někdy mezi listopadem 1784 a dubnem 1786 se Kuchař přestěhoval do domu č. 304 „U zelené mříže“ v Havířské ulici („Zum grünen Gitter“, Bergmannsgasse) na Starém Městě, který patřil do farnosti sv. Havla. Zajisté není bez významu, že ředitelem kůru tohoto kůru byl v té době Jan František Kučera (kolem 1745–1836), první sekundista v orchestru Nosticova divadla. Je možné, že při volbě tohoto nového Kuchařova bydliště hrála roli právě blízkost tohoto divadla. V sousedství Kuchařově v domě č. 285 bydlel v 1787 italský operní impresário Domenico Guardasoni. 19. dubna 1786 se Kuchařovům narodila další dcera, která byla příštího dne pokřtěna jako Anna Alžběta („Anna Elisabetha“).

Znovu se Kuchař přestěhoval někdy mezi květnem 1786 a listopadem 1787, a to do domu č. 466, což je rohový dům dnešního Jungmannova náměstí č. 761/1, který patřil do farnosti Panny Marie Sněžné. 30. listopadu 1787 se Kuchařovům narodila dcera Elisabetha. Kmotry byli „Elisabetha Kern“ a její manžel „Johanes Kern“ („Bürger und Käufer“). 5. srpna 1789 se narodila dcera „Franciska de Paula“. O přátelských vazbách s houslistou Nosticova divadla a ředitelem orchestru Bondiniho společnosti (od 1785) Janem Josefem Strobachem (1731–1794) svědčí skutečnost, že kmotrovství této Kuchařovy dcery převzal právě on.

Vedle varhanních povinností se Kuchař prokazatelně věnoval také pedagogické činnosti. „Zuerst wurde er Organist an der Heinrichskirche in Prag, zugleich aber ertheilte er Musikunterricht, und da er ein gewissenhafter und tüchtiger Lehrer war, fehlte es ihm nicht an Schülern.“ V předních šlechtických rodinách vyučoval zpěvu, hře na klavír a varhany i kompozici. „Schreib [Kuchař] viele gute Sonaten, Solos und andere Sachen mehr für seine Schüler, wodurch er Ruhm und Vermögen erwarb“. Excerpcí dobových pramenů zatím bylo zjištěno, že byl učitelem hudby v šlechtických rodinách Buquoyů, Hartigů, Maglianiů a Příchovských.

Mezi jeho žáky patřil majorátní pán Čechtic a císařský tajný rada Johann Joseph Buquoy (1741–1803), velký příznivec hudby a hudebník, který ještě ve vysokém věku studoval pod vedením Kuchaře generálbas a kontrapunkt. Hraběnka Eleonora Hartigová, rozená Colloredo, manželka tajného rady Franze von Paula Hartiga, který hrál také na klavír a skleněnou harmoniku, byla výbornou klavíristkou a hráčkou na skleněnou harmoniku. Podle svědectví Dlabače ještě v roce 1808 hrála „die Kompositionen der berühmtesten Meister auf beiden Instrumenten […] In dem letztern [Harmonika] wurde sie von unserm allgemein geschätzten Virtuosen Kucharž unterrichtet, und seinem Zeugnisse nach war sie seine beste Scholarin auf diesem Instrumente.“ Z tohoto svědectví Dlabačova, jakož i z dobové hudební ročenky vyplývá, že se Kuchař věnoval také hře na skleněnou harmoniku. Také hraběnka Eleonora von Magliani, manželka zemského advokáta v Čechách Antona Siegela, výborná pražská zpěvačka, byla rovněž žákyní Kuchařovou. Údajně velmi dobrou klavíristkou se – pod Kuchařovým vedením – stala hraběnka Aloisie Příchovská [Aloysia von Pržichowicz], rozená „Freyin von Wasmuth“, v jejímž případě jsou zmiňovány i rozsáhlé znalosti o umění a literatuře.

Mezi Kuchařovými žáky však byli i hudebníci z měšťanských vrstev. Pražský rodák a plodný skladatel, tenorista a klavírista Matouš Alois Cibulka (1768–1845), později korepetitor divadla ve Štýrském Hradci a ředitel operního orchestru v Pešti, začal studovat hudbu v Praze. V generálbasu byl žákem Kuchařovým, podobně jako Franz Gebauer (1774–?), pozdější učitel v Českém Brodě a regenschori v tamním děkanském kostele, a Antonín František Bečvařovský (1754–1823), skladatel a varhaník u sv. Jakuba v Praze (1777–1779), později varhaník v Braunschweigu (cca 1779–1796) a učitel hudby v Berlíně (od 1799). Kuchař však vyučoval též pěvce. Jeho žákyní byla například Teresa Strinasacchi (1768– po 1830), proslulá umělkyně své doby, která debutovala ve Veroně nebo v Mantově 1787 v Paisiellově opeře Le due contesse a poté vystupovala na předních italských scénách. Od 1793 až 1797 byla členkou Guardasoniho společnosti a patřila v Praze „zu einer der besten Sängerinnen in der Schule unsers berühmten Kucharž.“ Podílela se zde mj. na provedení dvou italských oper v českém překladu. Jednalo se o českou verzi Paisiellovy opery Il matrimonio inaspettato pod názvem Nanynka a Kubíček a o českou verzi Paisiellovy opery La serva padrona pod názvem Služka paní (jinde Děvka paní). Později vystupovala ve Vídni, v Benátkách, v Paříži, kde slavila velký úspěch jako Carolina v Cimarosově opeře Il matrimonio segreto, v Londýně ad. V souvislosti s Kuchařovou pedagogickou činností uveďme, že se dochoval opis údajně Kuchařovy rozsáhlé učebnice generálbasu, nadepsaný „Unterricht im Generalbasse vom H. Kuchařz pro me F. Jawurek“.

Jakou vážnost měl v té době Kuchařův umělecký soud, dokládá Dlabač, když zaznamenal některé jeho výroky o hudebnících tehdejší Prahy. S velikou úctou se měl Kuchař vyjadřovat o Segerových žácích: o varhaníku u sv. Ignáce v Praze Mastném a o varhaníku u sv. Františka Xaverského na Novém Městě Janu Nemastilovi. Jeden z nejlepších Segerových žáků, Josef Wurscher, varhaník městského kostela v Plzni, byl Kuchařovým přítelem v mládí a spolužákem ve studiu u Segera. Dlabač uvádí, že si Kuchař cenil jeho teoretických znalostí. Po dobu šesti měsíců studoval kompozici u Segera Koníček, který byl v roce 1778 vojenským kapelníkem v Čechách. Dlabač o něm uvádí: „Unser berühmter Kucharž rühmte seine musikalischen Verdienste an, und lobte den guten Satz in den von ihm gelieferten Werken.“ Jako jednoho z nejdovednějších českých houslistů oceňoval Kuchař virtuosa Chytrého, který studoval práva v Praze a ve Vídni a poté byl v „k.k. Gubernial Diensten“ v Praze.

Významnou etapu v Kuchařově životě představovala spolupráce s pražskou italskou operou. Dlabač k tomu uvádí, že Kuchař byl „im Jahre 1791, an dem Prager Opernorchester als Maestro della Capella angestellt.“ Řečeno dnešní terminologií: byl cembalistou operního orchestru, který měl na starosti především doprovázení pěvců v recitativních partiích jejich rolí. Tuto funkci zastával – možná jen příležitostně – již i dříve. Dokládá to i zmínka v monografii F. X. Němečka o tom, jak „se šel Mozart projít s tehdejším ředitelem orchestru a kapelníkem panem Kuchařem. […]“ Němeček byl možná také autorem článku Über den Zustand der Musik in Böhmen um 1800, v němž se o Kuchařovi píše mj.: „Er war ehedem Maestro der Operngesellschaft, und trug dadurch viel zu dem ehemaligen guten Rufe dieser Anstalt bey.“ Kontakty s členy operního orchestru potvrzuje již k roku 1789 skutečnost, že se tehdy v čele orchestru stojící Jan Josef Strobach stal kmotrem Kuchařovy dcery Františky. Navíc: je zcela nesporné, že se Strobach i Kuchař nejpozději v roce 1787 zařadili do okruhu Mozartových pražských přátel a oba se podíleli na šíření jeho hudby. Strobach řídil pražskou premiéru Mozartovy Figarovy svatby (konec listopadu nebo začátek prosince 1786). Vzácné svědectví o nadšení členů operního orchestru tímto Mozartovým dílem zaznamenal ve své monografii F. X. Němeček: „Der nunmehr verstorbene rühmlich bekannte Orchester-Direktor Strobach versicherte oft, daß er sammt seinem Personale bey der jedesmaligen Vorstellung so sehr ins Feuer gerathe, daß er trotz der mühsamen Arbeit mit Vergnügen von Vorne wieder anfangen würde.“

Toto nadšení nepochybně sdílel také Kuchař, který se patrně seznámil s Mozartem během jeho první pražské návštěvy v lednu 1787. Nasvědčuje tomu především skutečnost, že někdy v té době vytvořil klavírní výtah Figarovy svatby. Podrobný výzkum tohoto projevu nejvyššího obdivu k Mozartově opeře, který měl velký význam pro šíření znalosti Mozartovy skladby doma i v zahraničí, zatím proveden nebyl. Komparací Kuchařova klavírního výtahu a Mozartova autografu bylo zjištěno, že klavírní výtah byl nepochybně pořízen podle autografu nebo opisu, jehož předlohou byl autograf. Klavírní výtah totiž obsahuje všechny árie, ansámbly, recitativy secco i accompagnato, které byly součástí vídeňské premiéry opery. Právem lze hovořit i o zahraničním dosahu Kuchařova klavírního výtahu Figarovy svatby, protože byl nabízen v inzerátu ve Wiener Zeitung, otištěném prostřednictvím pražské firmy otce a syna Balzerových dne 6. června 1787.

V posledních desetiletích připomíná mozartovská muzikologie osobnost Kuchaře také v souvislosti se způsobem Mozartova zhudebnění slov ve druhém finále Dona Giovanniho „Si eccelente è il vostro/mio cuoco“. Několikeré opakování slov o „vynikajícím kuchařovi“ je dnes interpretováno jako zřejmá narážka na Mozartova přítele Kuchaře, využitá pro posílení komediální povahy této části skladby, k čemuž u premiérového publika poskytovala příležitost i nepochybná přítomnost Kuchaře v orchestřišti, případně v hledišti. Významné svědectví o kontaktech Kuchaře s Mozartem v té době zaznamenal Němeček v druhém vydání své monografie, a to na základě Kuchařova vyprávění. Šlo o rozmluvu obou umělců po prvních zkouškách Dona Giovanniho:

 

„Mozart řekl: Co soudíte o hudbě k Donu Juanovi? Bude se líbit tak jako

Figaro? Jest jiného druhu!

Kuchař: Jak o tom můžete pochybovat? Hudba je krásná, originální, má

hloubku. Co pochází od Mozarta, to se jistě bude Čechům líbit.

Mozart: Vaše ujištění mě uklidňuje, pochází od znalce. Ale já jsem

nelitoval námahy a práce, abych pro Prahu dokázal něco

vynikajícího. […]“

 

Z tohoto vzácného dokumentu je patrné, že si Mozart hudebních znalostí a soudů Kuchařových vážil. Jejich spolupráci během pražských zkoušek Dona Giovanniho prokázal i Kronesův výzkum Kuchařovy úpravy Dona Giovanniho pro smyčcové kvarteto.

Velice důležitým svědkem pro poznání Kuchařovy osobnosti a díla je Bohumír Dlabač. Na základě údajů z jeho slovníku mozartovská literatura opakovaně uvádí, že Kuchař vypracoval klavírní výtahy k pěti Mozartovým operám: Figarova svatba, Don Giovanni, La clemenza di Tito, Così fan tutte a Kouzelná flétna, pro jejíž italskou verzi, která byla provedena v Nosticově divadle v 1794, zkomponoval recitativy. „Mozart selbst nahm das mit vielem Beifalle auf, und jeder Freund der Musik schätzte sich glücklich, diese seine Arbeiten zu besitzen.“ V případě oper La clemenza di Tito a Kouzelná flétna se zatím musíme spolehnout na Dlabačovo svědectví, neboť žádný exemplář klavírních výtahů těchto oper z pera Kuchařova, dosud nebyl nalezen. V tomto bodě Dlabačova chvála vrcholí větou, že „er ununterbrochen für Verbreitung des guten Geschmacks in der Musik sorgte...“ Dále Dlabač doložil, že Kuchař vynikl „besonders aber bei Gelegenheit der zwei böhmischen Krönungen K. Leopolds II. im Jahre 1791, und Franzens II. im Jahre 1792, wo er bei allen musikalischen Akademien und Opern als Meister aufgetreten ist.“ Z citované pasáže mj. vyplývá, že Mozart a Kuchař spolupracovali ještě i v září 1791, a to v souvislosti s přípravou premiéry La clemenza di Tito.

Je nutné zmínit ještě jedno pouto, které – vedle jejich profesionálních hudebních zájmů – spojovalo Kuchaře s Mozartem – účast obou v zednářském hnutí. Ovšem zatímco Mozart vstoupil do vídeňské zednářské lóže Zur Wohltätigkeit už v prosinci 1784, o pět let starší Kuchař se stal členem pražské lóže U devíti hvězd („Zu den neun Sternen“) teprve v roce 1791, kdy byl zasvěcen do prvního stupně („učeň“). Nelze při tom vyloučit, že k rozhodnutí zapojit se do zednářského hnutí přispěl i příklad, který mu dával obdivovaný Mozart. Nové podněty mohla Kuchařovi přinést i Kouzelná flétna, provedená v Nosticově divadle v Praze poprvé 25. října 1792. Se členy zednářského hnutí se však Kuchař setkával v uměleckých kruzích již dříve. Kuchařův učitel, varhaník a klavírista František Mikuláš Hložek patřil v roce 1790 v pražské lóži Pravda a Jednota u tří korunovaných sloupů („Wahrheit und Einigkeit zu drey gekrönten Säulen“) už mezi mistry. Členem téže lóže byl po roce 1790 i divadelní podnikatel Franz Spengler.

V dochovaném tištěném seznamu členů lóže U devíti hvězd k roku 1791 je Kuchař uveden pod číslem „35“ a s označením „Tonkünstler“. Mezi členy této lóže není uveden žádný další pražský hudebník. Zato tam nacházíme jméno vynikajícího pražského divadelníka, který k nám kdysi jako první uvedl Mozartův Únos ze Serailu a který se s Mozartem nepochybně osobně po léta znal – Karl Wahr. V roce 1791 patřil Wahr dokonce k vedení této lóže jakožto deputovaný stoliční mistr. Studium dosud neznámých zednářských pramenů představuje Wahra jako jednoho z předních reprezentantů pražského zednářství té doby. V předchozích letech byl členem zednářské lóže Zu den drei gekrönten Sternen, v níž roku 1786 vykonával funkci ceremoniáře („Zeremonienmeister“). Ve vyšších funkcích byly v lóžích obvykle jen šlechtici. Velmistrem lóže U devíti hvězd byl v roce 1791 Kašpar Heřman hrabě Kinigl (1745–1824), rada u apelačního soudu Českého království. Druhým mužem v hierarchii byl „Schott[ischer] O[bermeister und] M[eister] vom Stuhl“ Philipp Johann hrabě Sweerts und Spork. V hierarchii této lóže byl teprve za Wahrem jako první dozorce lóže („I. Vorsteher“) „Konrad Heinrich Freyherr von Zedlitz“, „Privatkavalier“, jako druhý dozorce („II. Vorsteher“) Johann Justin, právník a advokát a jako sekretář „Johann Alexander Tiessen“, soukromník. Jak je z výčtu představených lóže U devíti hvězd zřejmé, ocitl se zde Kuchař mezi vysokými pražskými zemskými a soudními úředníky a advokáty, což mu mohlo poskytovat důležité společenské kontakty.

Strahovský opat P. Václav Josef Mayer, který přijal 1. září 1790 Kuchaře jako nástupce varhaníka Jana Wolfa v premonstrátském kostele na Strahově, se stal rovněž zednářem, a to když roku 1791 vstoupil do lóže Pravda a Jednota u tří korunovaných sloupů. Prestižní funkci strahovského varhaníka zastával Kuchař až do smrti. Na témže kůru byl po 29 let regenschorim Bohumír Dlabač (v letech 1778–1807), o jehož respektu vůči Kuchařovi vypovídají mj. jeho formulace „unser berühmter Kucharž“, „unser vortrefflicher Kucharž“, „unser verdienstvoller Kucharž“ apod. Byl v tomto směru dokonale informován, protože s Kuchařem spolupracoval na strahovském kůru 17 let. Dlabače poté vystřídal ve funkci ředitele kůru Jan Nepomuk Gerlak Strniště (1784–1855, regenschorim od 1807), který rovněž musel mít s Kuchařem velmi osobní dlouholetý kontakt, jak dokazují ty hudebniny ve strahovské sbírce, které Strniště převzal od Kuchaře pro strahovský hudební archiv.

Vedle varhanických povinností na chrámových kůrech, spjatých s liturgickými obřady, se – nejpozději od 90. let 18. století – Kuchař věnoval také koncertní činnosti. Dlabač zmínil jeho spoluúčast na hudebních programech, souvisejících s korunovacemi Leopolda II. (1791) a Františka I. (1792). V Jahrbuch der Tonkunst von Wien und Prag 1796 je Kuchař zapsán mezi předními interprety a skladateli. Rovněž je doložena jeho spoluúčast na prvním pražském provedení oratoria Stvoření Josepha Haydna (23. 4. 1800) a kantáty Vater Unser drážďanského kapelníka Johanna Gottlieba Naumanna, kterou skladatel sám řídil (13. května 1801). I Naumannem byly Kuchařovy varhanické schopnosti vysoce ceněny. Když ho v roce 1801 slyšel na Strahově hrát, měl říci v Dlabačově přítomnosti, že by Evropě z celého srdce přál více takových varhaníků. Podle dobového svědectví Rudolfa Mayerhöffera z roku 1829 měl však toto přání vyslovit již dříve Mozart. Kromě přátelských kontaktů s Mozartem a Naumannem se Kuchař znal též s Josefem Haydnem, Georgem Josephem Voglerem ad. Kuchařovo interpretační umění zaujalo i představitele panovnických rodin. Josef II. vyzdvihl jeho virtuózní hru na varhany. Ve strahovských rukopisných análech, zaznamenávajících návštěvu císaře Františka I. a jeho dcery, francouzské císařovny a Napoleonovy manželky Marie Louisy dne 17. června 1812 na Strahově, je poznamenáno, že Kuchař preludoval na varhany.

O Kuchařově varhanním umění se dokonce psalo – na dobové podmínky velmi obšírně – v Prager neue Zeitung. Referát se týkal nikoliv nějakého Kuchařova koncertu pro veřejnost, ale jeho hry v rámci pontifikální mše, sloužené na svátek sv. Norberta dne 11. července 1802 nově infulovaným opatem emauzského kláštera P. Prokopem Skodou. Je pozoruhodné, že v publikovaném článku je církevní aspekt slavnosti ponechán stranou a celý text tím nabyl povahy hudební kritiky: „Sonntags den 11. Jul[ius] spielte unser würdige[r] Landsmann und Tonkünstler, H[err] Kucharž, bei einem feierlichen Hochamte in der Strahöfer Stiftskirche ein Konzert auf der dasigen berühmten Orgel. Die Präzision seines Spieles, der meisterhafte Vortrag eines der erhabensten Sätze Mozarts verbunden mit dem vollen, männlich lieblichen Ton der Orgel, durch mässige aber geschickte Benutzung der Registerzüge in Pianostellen abwechselnd gemacht, brachte einen Effekt hervor, der selbst unsere große Erwartung übertroffen hatte. Wenn wir es nicht längst gewußt hätten, so würden wir aus diesem und dem trefflichen, der Heiligkeit des Ortes angemessenen Präambuliren überzeugend erkannt haben, daß Kucharž ein großer Orgelspieler ist, mit dem sich wenige messen können. Die Orgel selbst beweiset die akustischen und organischen Kenntniße ihres Erbauers Lohelius, und würde auch schwerlich durch Simplifikation gewinnen. Die schöne Messe, das herzerhebende Motett, so wie das Konzert wurden von einem zahlreichen Orchester unter der geschickten Leitung des berühmten Praupners vorzüglich gut ausgeführt, und gossen Empfindungen der wahren Andacht in die gerührten Herzen der versammelten Menge.“

Tento dokument je mj. významným svědectvím, že Kuchař prováděl Mozartovy skladby i jako varhaník a podílel se tak na šíření Mozartovy hudby i v českém chrámovém prostředí. Referentova zmínka o Kuchařově mistrovském přenesu „eines der erhabensten Sätze Mozarts“ je bohužel nedešifrovatelná, pokud jde o přesné určení přednesené skladby.

Dále je kritika cenná i výroky o vynikající úrovni interpretace. Zmiňuje se „o Kuchařově mistrovském přednesu“, „o plném, mužně líbezném tónu varhan“ a oceňuje efekt, „vznikající uměřeným, ale obratným užíváním rejstříků ve ztišených místech.“ Zmínku o „Präambuliren“ je možno chápat v několika významech, z nichž pouhé „preludování“ se – v tomto kontextu – nejeví jako nejpřípadnější. Nelze totiž nevzpomenout sdělení Dlabačova, že Kuchař komponoval také „Präambulen, Fantasien, Toccaten und Dedukazionen für die Orgel“. V kritice jsou oceněny také strahovské varhany, které byly v letech 1765 až 1784 přestavěny P. Janem Loheliem Öhlschlägelem. Pozoruhodná je účast početného orchestru, který vedle neurčené mše provedl – rovněž blíže neurčené – „das herzerhebende Motett, so wie das Konzert“. Orchestr řídil Václav Praupner.

O Kuchařově významném postavení a respektu, jaký měl mezi svými hudebními kolegy, svědčí dále skutečnost, že byl při založení spolku Tonkünstler Witwen- und Waisen-Societät (Jednota umělců hudebních k podpoře vdov a sirotků, v hudebních kruzích stručně zvaný „Societa“) v roce 1803 zvolen mezi přední funkcionáře, a to jako první asistent. Tato pražská instituce, založená podle vídeňské Tonkünstler-Societät zur Unterstützung der Witwen und Waisen von Musikern (od 1771) a povolena dvorským dekretem 1. března 1803, měla v dalších desetiletích význam i jako koncertní instituce, zvláště díky provádění oratorních skladeb. K oslavě zřízení Jednoty uspořádali pražští hudebníci 4. července 1803 v strahovském kostele slavnost („Dankfeste“, „Feier“), při které bylo přítomno více než 130 hudebníků. Vzhledem k tomu, že se slavnost konala na Strahově, je zřejmé, že organizátorem slavnosti byl Kuchař, který byl – jak praví Dlabač – „ein würdiges Mitglied und erster Assistent“ nové Jednoty. Dlabač navíc zdůraznil, že varhaník Kuchař zde „den öffentlichen Beweis gab, wie sehr ihm eine gut geordnete, und von wahren Künstlern aufgeführte Kirchenmusik am Herzen liege. Bei dieser merkwürdigen Feier trat er wahrhaft als einer der größten Meister dieses erhabenen Kircheninstrumentes auf, und bewies zugleich, daß er ein wahrer Schüler des einzigen Segerts sey.“

Místo varhaníka na Strahově zastával Kuchař až do vysokého věku. Ještě v roce 1828 u příležitosti výročí přenesení ostatků sv. Norberta do strahovského kostela – veřejně improvizoval s Františkem Kolešovským na dvou varhanách. S velkým úspěchem hrával s Kuchařem skladby pro dvoje varhany ve strahovském kostele také Friedrich Pitermutz, varhaník kostela Panny Marie před Týnem, chorregent u sv. Ducha a Haštala a houslista operního orchestru.

Kromě interpretační a pedagogické praxe se Kuchař věnoval také skladatelské činnosti. (Tato problematika, která není předmětem této studie, si vyžádá další studium). V roce 1876 byl Kuchař uveden jako autor článku o rytmu v církevních skladbách v časopisu Cecilie. V článku je rozebírána důležitost správného chápání rytmu v gregoriánském chorálu, při jehož interpretaci musí hudební rytmus vyplývat z rytmu latinské řeči. Autor vyslovuje názor, že obdobně má být česky přednášený chorál spjat s rytmem české řeči. Vedle toho vyslovuje názory na správné chápání dvouhlasých a vícehlasých skladeb. V chrámových skladbách autorovy doby se má propojovat rytmus řeči s rytmem hudebním.

O Kuchařových skladatelských aktivitách svědčí zhudebnění Dlabačovy básně Radugte se, Weselte se z wzáctné přihody! Báseň byla napsána k oslavě padesátiletého výročí rychtářské činnosti Václava Raitolara v Nebušicích. Slavnost sama se konala 16. srpna 1793 na statku v Horoměřicích, který patřil strahovskému klášteru a rovněž byl V. Raitolarem spravován. Báseň s podrobným popisem slavnosti, v němž je Kuchař uveden jako autor hudby, byla vydána v roce 1793 tiskem, a to v českém znění u Matěje Šťastného „u Hrabowských Dědiců“ i ve volném německém překladu „Lasst erschallen Jubeltöne“ v Schönfeldově tiskárně ve Vídni. Oba tisky byly financovány strahovským opatem P. Václavem Josefem Mayerem. Ve strahovské sbírce hudebnin se dochoval opis této Kuchařovy písně s českým textem. Na titulním listu hudebniny je uvedeno: „[…] Muzyka ale na ni od P. Jana Kuchaře Warhanika Strahowskeho učiněna.“

Kuchař zemřel 18. února 1829 ve svém domě na Pohořelci č. 126 (dnešní ulice Dlabačov), který se dochoval až do dnešní doby. Jako příčina smrti je v matrice uvedeno „Entkräftung“. Kuchaře zaopatřoval „P. Jos. Damm Capucin“, od 1827 notář arciopatství. 20. února bylo za něho v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Strahově slouženo requiem. Na malostranském hřbitově ho pohřbíval P. Josephus [Ignatius] Zahradka (1775–1832).

Vzácné svědectví o Kuchařovi se dochovalo v článku Rudolfa Mayerhöffera „Dem Andenken des berühmten Organisten Johann Kucharž. – Cuique suum!“. Mayerhöffer tehdy zmínil stať strahovského opata P. Benedikta Pfeifera v „Prager Zeitungsblatt“, v níž opat zdůraznil, jakou ztrátou byla pro Strahov Kuchařova smrt. Mayerhöffer sám uvedl o Kuchařově charakteru: „Kucharž’s Charakter war sanft und mild. Er haßte jede Selbsterhöhung, daher kam es, daß er trotz seiner Meisterschaft seinen Landsleuten weniger bekannt wurde. Auf Auszeichnung machte er nie Anspruch. Seine Beurteilung anderer Werke war nie anmassend, und selbst wenn er mit Recht tadelte, war dieser Tadel in so bescheidenem Tone, daß er ja Niemanden zu Nahe trat.“ V citovaném článku Über den Zustand der Musik in Böhmen se mohlo i zahraniční publikum dočíst, že Kuchař byl vážen jako přední pražský hudebník i jako osvícený a počestný muž: „…Kucharz ist einer der ersten Tonkünstler zu Prag; überdiess, was wohl eben so viel werth ist, ein aufgeklärter Mann voll Rechtschaffenheit.“

Kuchař byl významnou osobností hudební Prahy druhé poloviny 18., resp. počátku 19. století. Byl varhaníkem v kostele sv. Jindřicha a poté v strahovském kostele Nanebevzetí Panny Marie, cembalistou a kapelníkem italské opery ve Stavovském divadle, učitelem hudby ve šlechtických rodinách, prvním asistentem Jednoty umělců hudebních k podpoře vdov a sirotků, členem zednářské lóže U devíti hvězd. Jako jeden z prvních pochopil Mozartovu hudbu a podílel se na pražském nastudování jeho oper, z nichž k pěti – dle dobového svědectví – vytvořil klavírní výtah. Vedle manželů Duškových, Jana Josefa Strobacha, Václava Praupnera patřil mezi nejbližší Mozartovy pražské přátele. Mozart sám si jeho práce a úsudku cenil, jak to dokládá i jeho už připomenutý výrok: „Vaše ujištění mě uklidňuje, pochází od znalce“.

 

 

(Zkrácené znění studie, která v úplnosti a s dokumentací vyšla v časopise Hudební věda 4/2003, s. 329-360).