For foreigners For foreigners
Ozdoba Zpět na předchozí stránku Ozdoba
Mozartova obec

Historie dnešní Mozartovy obce v České republice začala několik let po vzniku samostatné Československé republiky a její založení je spojeno s pohnutou historií Bertramky. 1. srpna 1925 totiž Bertramka přešla - dědictvím - do majetku salcburského Mozartea. To bylo pro občany nové republiky, naplněné touhou celou českou společnost "odrakouštět", trpké sousto. Několik representantů pražské hudební veřejnosti bylo s Mozarteem už nějakou dobu v kontaktu, protože tato mezinárodní nadace se sídlem v Salcburku hledala v Praze kdo by pro ni Bertramku spravoval. Iniciativní skupina pražských mozartovců v čele s dr. Janem Branbergrem, odborovým radou ministerstva školství a národní osvěty a od roku 1924 též administrativním správcem pražské konzervatoře, předložila salcburské nadaci jinou ideu, která byla i pro ni lákavá: Praha od vás Bertramku odkoupí. K splnění takové myšlenky bylo ovšem nezbytné, aby v Praze vznikla organizace, která by byla schopna koupi Bertramky do českého vlastnictví realizovat. S tímto cílem byla 25. května 1927 do dvorany pražské konzervatoře svolána ustavující valná hromada Mozartovy obce v Československé republice. Předsedou nového spolku byl zvolen dr. Jan Branberger, "správcem domu" dr. Jaroslav Patera a mezi členy výboru se objevili i významní představitelé německé části hudební Prahy jako byli hudební publicisté dr. Ernst Rychnowsky (v roce 1924 vydal dosud největší německou monografii o B. Smetanovi) a dr. Erich Steinhard, pozdější oběť nacistických koncentračních táborů. Mocný bankovní svět, který se poté o koupi Bertramky významně zasloužil, představoval ve výboru jeho místopředseda Ludvík Neumann (ředitel banky Union) a Hans Petschek. Účastí spolumajitele smíchovského grafického závodu Miroslava Neuberta ve výboru měla Mozartova obec na příští léta zajištěny zdarma poskytované propagační tisky, legitimace, pohlednice atd. České hudebníky zastupoval ve výboru profesor mistrovské školy pražské konzervatoře Karel Hoffmeister. (Česká oficiální muzikologie, reprezentovaná především ideologickými předpojatostmi deformovaným prof. Zdeňkem Nejedlým, akce tohoto druhu ignorovala.) Jednatelem spolku se stal kompetentní a obětavý dr. Vlastimil Blažek, lobkovický archivář a současně šéf archivu pražské konzervatoře.

„Otcové-zakladatelé“ Mozartovy obce byli vesměs profesionálně zdatné osobnosti s mezinárodním rozhledem a s velkou kulturní zodpovědností. Každý z nich by si zasloužil, aby ho bylo i v souvislosti se znovuzískáním Bertramky do českých rukou jmenovitě vzpomínáno. První výbor navíc prokázal vynikající schopnosti i při získávání peněz pro koupi Bertramky. Nešlo o částku malou. Mozarteum, jemuž měly peníze za Bertramku spadnout do klína bez jakékoli předchozí námahy, za ni požadovalo 343.000 Kč, a to v dolarech. Vzhledem k tomu, že tyto peníze naléhavě potřebovalo pro vlastní projekty v Salcburku, přistoupilo v kupní smlouvě z 8. 1. 1929 na určité modifikace svého požadavku. Z požadované částky nemuselo být nakonec 75.000 Kč vyplaceno s tím, že by je Mozartova obec musela Mozarteu vyplatit jen v případě, kdyby Bertramku někomu třetímu prodala, darovala či postoupila. (Patří k historickým kuriozitám, že právě tento paragraf smlouvy zachránil později v éře komunistické totality Mozartovu obec před zrušením !)

Mladý spolek vyvinul ve věci Bertramky intenzivní aktivitu, přičemž neváhal ani sáhnout k půjčce. Nutno ovšem říci, že ve 20. a 30. letech 20.století byla mentalita české společnosti podstatně odlišná od dnešní: v mladé Československé republice bylo totiž i mezi podnikateli a ministerskou byrokracií mnoho kulturně vyspělých lidí, kteří dokázali být v dané akci účinně nápomocni. (Příklad za mnohé: továrník František Slavík z Hrochova Týnce věnoval na opravu střechy na Bertramce prejzové tašky.) Své honoráře za koncerty dali zaslat na konto Mozartovy obce i někteří čeští a dokonce i zahraniční umělci. K těm patřila např. cembalistka Wanda Landowska (1879-1959), která mezi dvěma světovými válkami několikrát koncertovala v ČSR. Za společenský vrchol mnoha projevů umělecké a společenské solidarity s Mozartovou obcí lze označit koncert České filharmonie, konaný 28. prosince 1931 pod záštitou presidenta T.G. Masaryka a za řízení Georga Szella.

Následujících deset let měla Mozartova obec mnoho starostí s úpravou Bertramky a její zahrady, vedle toho však zahájila s podporou smíchovské tiskařské firmy Neubert vlastní publikační činnost, uspořádala několik expozic atd., ale vpád nacistických vojsk tyto úspěšně se rozvíjející kulturní aktivity na šest let zastavil. Úřad říšského protektora přinutil poté většinu členů výboru MO k rezignaci (z nich ing. Boh. Libánský skončil mučednickou smrtí v koncentračním táboře v Mauthausenu) a nový výbor obsadili Němci. Bertramka byla německými okupanty přejmenována na „Bertramhof“ a byla snaha ji prezentovat jako ryze německou záležitost, což měly podtrhnout i na křídovém papíru vydávané „Briefe vom Bertramhof“. Jedinou předností této éry bylo, že se obětavému správci Bertramky dr. Paterovi  dařilo pokračovat v některých prospěšných stavebních úpravách.

Ihned po válce obnovila Mozartova obec svou činnost. Na valné hromadě 26.11.1947 byly změněny stanovy v tom smyslu, aby bylo možno rozšířit aktivity spolku i na péči o českou hudbu z doby Mozartovy a z doby předsmetanovské. Krátce nato ovšem došlo ke komunistickému puči a Mozartově obci znovu nastaly krušné časy.

Bolševický režim, který si svým spolkovým zákonem z roku 1951 vytvořil právní podklad pro možnost likvidace kteréhokoliv spolku, se ovšem v případě Mozartovy obce a jejího majetku dostal do výjimečné situace, srovnatelné snad jen se situací Hlávkovy nadace, pojištěné proti konfiskaci zahraničními vazbami. Pokud by byl chtěl Bertramku konfiskovat, musel by komunistický režim - s ohledem na citovaný pasus kupní smlouvy z roku 1929 - vyplatit Mozarteu nemalou sumu ve valutách. Proto raději nechal Mozartovu obec existovat, byť pod přísným dohledem a později i s dosazováním komunistů do jejího výboru. S Bertramkou a sbírkami Mozartovy obce zacházel ovšem naprosto svévolně a s cynicky projevovanou nadřazeností. Pro názornost citujme z několika dokumentů totalitní éry:

22. září 1955 dal náměstek ministra kultury Ludvík Mozartově obci na vědomí, že „...ministerstvo kultury jmenovalo zvláštní komisi, která je odpovědná za uspořádání vnitřního prostoru Bertramky a za urovnání všech záležitostí právních a hospodářských, jež souvisí s renovací a adaptací Bertramky...“. Do čela komise byl postaven horlivý komunista Alexandr Buchner, kterému za to byla vyměřena měsíční odměna a výboru Mozartovy obce bylo sděleno, že tyto peníze „budou s Vaším souhlasem poskytovány z prostředků Mozartovy obce“. Dále v ministerském přípisu stálo: tato komise „bude míti, s Vaším souhlasem, disposiční právo s majetkem Mozartovy obce (tedy i s majetkem finančním)...“. "Měniti rozhodnutí komise přísluší výhradně ministerstvu kultury." -

Takto vypadala komunistická totalita v praxi spolkové ! Komise zacházela s veškerým majetkem Mozartovy obce jako s konfiskátem. Její hudebněhistorický archiv byl bez jakéhokoliv dojednávání zabaven a začleněn do sbírek hudebního oddělení Národního muzea. Při konfiskaci nebyl pořízen ani jeho soupis. Teprve 15.6.1967 /!/ bylo do knihy přírůstků Hudebního oddělení Národního muzea zapsáno „asi 1700 hudebnin z Bertramky“ a do rubriky „způsob získání“ byl vepsán údaj „převod“.

Protože Mozartova obec nemohla být ani podle nového spolkového zákona z r.1951 díky existenci Bertramky zrušena, nalezl komunistický režim v roce 1958 jistou formu řešení právně neudržitelné situace tím, že přinutil Mozartovu obec uzavřít smlouvu s Národním muzeem. Podle ní byla Mozartově obci formálně zachována vlastnická práva, ale „operativní správu“ Bertramky převzalo muzeum. Mozartově obci byla ponechána jedna spolková místnost v tzv. špýcharu a bylo jí umožněno pořádat na Bertramce desetkrát do roka koncerty. Národní muzeum bylo naopak smlouvou zavázáno, že bude pečovat o řádnou údržbu Bertramky.

Když později došlo k mezistátní finanční dohodě mezi rakouskou a československou republikou, začala česká bolševická byrokracie normalizační éry vymýšlet způsob, jak převést Bertramku do státního majetku se zdáním legálního postupu. Dne 7. ledna 1983 sdělilo ministerstvo kultury Národnímu muzeu jako operativnímu správci Bertramky, že „...v rámci řízení ve věci zamýšleného převodu objektu Bertramka do vlastnictví čs. státu...“ je nutno zjistit, jak je to s finančním závazkem vůči salcburskému Mozarteu.

22. února 1984 pak zformuloval referent ministerstva financí dr. J. Muroň (po poradě s ministerstvem zahraničních věcí) „geniální“ koncepci konfiskačního aktu: státní administrativa bude předstírat, že salcburské Internationale Stiftung Mozarteum je německá (!?) organizace a jako takové jí měla být Bertramka zabavena podle presidentských dekretů hned po válce, ale protože se tak tehdy nestalo, stane se tak s odvoláním na ony dekrety dnes. Mozartova obec pak bude prohlášena za dlužníka čs. státu a na úhradu tohoto – nespecifikovaného - dluhu věnuje Bertramku státu. (Přesné formulace tohoto právního podvodu viz v oddíle „Bertramka“.)

Na základě této instrukce sdělil 20. prosince 1984 ředitel Národního muzea dr. Čejchan místopředsedovi ONV Praha 5 S. Tlachovi: „…v současné době došlo k vyřešení majetkoprávních vztahů a objekt Bertramka přejde do vlastnictví čs.státu - ONV Praha 5. O celé věci rozhodlo ministerstvo financí ČSR po dohodě s FMZV a informovalo finanční odbor NVP a ONV Praha 5.“

V průběhu roku 1985 byl stupňován tlak na tehdejší předsedkyni výboru MO prof. Jitku Snížkovou, aby podepsala darovací listinu. Protože nátlaku stále odolávala, urgoval komunistický ředitel Národního muzea soudruh dr. Čejchan 3.1.1986 v dopise svému nadřízenému soudruhovi, tj. náměstkovi ministerstva kultury ing. Kymličkovi, další zvýšení tlaku na Mozartovu obec: „... je nutné, aby Mozartova obec konečně nabídla nemovitost čs.státu“.

16. ledna 1986 předsedkyně výboru  prof. Jitka Snížková stupňovanému nátlaku (opakovaná předvolávání do Národního muzea, na ministerstvo kultury, na obvodní národní výbor a dokonce i na ÚV KSČ) podlehla a na smíchovském ONV tzv. darovací listinu podepsala. Její právní neplatnost zajistila - pro případ návratu státu k demokratickému režimu - tím, že listinu podepsala bez pověření valnou hromadou MO, což pro jakýkoliv pohyb s majetkem MO  předpisovaly její stanovy. Tato skutečnost umožnila Mozartově obci, aby po převratu v soudním sporu o Bertramku argumentovala, že darovací smlouva byla od počátku neplatná, protože nerespektovala stanovy MO, které říkají, že každý pohyb majetku MO se může dít jen na základě předchozího schválení valnou hromadou, což se nestalo.

*

Je pamětihodnou skutečností, že už dne 25. listopadu 1989 - ve stejnou dobu jako se konala velká protirežimní manifestace na Letenské pláni - probíhala na Bertramce valná hromada Mozartovy obce, která zvolila nový výbor (prof. Snížková předtím náhle zemřela), a pověřila ho, aby neprodleně zahájil akce na vrácení Bertramky a dalšího konfiskovaného majetku Mozartově obci.

Začal zápas, který vede Mozartova obec dodnes!

Po nezbytných předchozích jednáních s novými úřady městské správy podala obec v březnu 1990 žádost o vrácení Bertramky. Ministerstvo kultury, vedené sice disidentem Milanem Uhdem, ale nadále plné komunistických byrokratů, se snažilo celou záležitost „přehrát“ na předsedu vlády ČR dr. P. Pitharta s doporučením, aby Bertramka zůstala ve správě Národního muzea...! Ten poukázal na to, že mu rozhodování v takové věci nepřísluší, a dodal: „Domnívám se však, že v případě, kdy tento majetek nabude zpět Mozartova obec, je možné najít schůdnou cestu pro všechny zainteresované subjekty. /.../ Úřad české vlády vstoupil v jednání s Národním muzeem, jmenovitě s dr.Tesařem, ředitelem Muzea české hudby a s dr.Volkem, předsedou Mozartovy obce. Výsledkem je příslib obou pánů, že v případě, kdy se Bertramka stane od 1.1.1991 majetkem Mozartovy obce, vstoupí do jednání, které by mělo vést k uzavření dohody o společném využití Bertramky alespoň po dobu trvání jednoho roku. Dr. Volek je ochoten vyjít Národnímu muzeu maximálně vstříc.“ Dne 22. února 1991 sdělil nový ředitel Národního musea dr. M. Stloukal Mozartově obci: „Obdržel jsem kopii písemného souhlasu ministerstva kultury ČR s bezplatným převodem nemovitosti Bertramka do vlastnictví Mozartovy obce.“ To vypadalo nadějně, zvláště když 17. dubna 1991 byl učiněn další právní krok, nezbytný pro navrácení Bertramky do majetku MO, tj.  uzavření „hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření s národním majetkem“ mezi Národním muzeem a Obvodním úřadem. Avšak:

 26. dubna 1991 bylo zástupcům MO na Obvodním úřadě zcela nečekaně sděleno, že „OÚ se stal operativním správcem Bertramky po dobu Mozartových oslav, tedy do konce r. 1991...“. Tento svévolný akt Obvodního úřadu, do té doby jako záměr při žádném jednání nezmiňovaný,   přinutil Mozartovu obec vymáhat majetek cestou soudní, a proto předložila 21. května 1991 záležitost Státní arbitráži Praha 5.

Vedle toho byl 30. září 1991 tehdejší ředitel Muzea české hudby Dr. Stanislav Tesař požádán o vrácení archiválií, korespondence, hudebnin a publikací, jež byly Mozartově obci za komunistického režimu odňaty a včleněny do souboru fondů někdejšího hudebního oddělení Národního muzea. Dopis obsahoval i následující požadavek: „Mezi zcizené hodnoty patří i částka 180.000,- Kčs, kterou si z účtu Mozartovy obce č.730879 u Státní spořitelny v Praze 2, Václavské nám. č.42 dal dne 23. 12. 1955 dr. A. Buchner, vedoucí hudebního oddělení Národního musea a současně předseda komise, jmenované ministerstvem kultury, odpovědné za uspořádání vnitřního prostoru Bertramky, převést na svůj účet č.732991 u téhož ústavu. Z této částky pak komise financovala pořízení nové expozice na Bertramce. S ohledem na tyto skutečnosti Mozartova obec požaduje, aby - po vyčlenění zapůjčených exponátů - byla do jejího majetku navrácena i expozice na Bertramce."

Mozartově obci odpověděl Muzeu hudby nadřízený ředitel Národního muzea Dr. Stloukal 3. října 1991  poukazem na skutečnost, že „zákon č.87/1991 Sb. umožňuje vrácení majetku jen fyzickým osobám, nikoli právnickým...“ Proto hudební sbírka MO a další její cenné archiválie (dopisy J. Duškové etc.) zůstávají nadále v držení Českého muzea hudby.

*

Soudní spor MO s Obvodním úřadem Praha 5 o restituci Bertramky trvá dodnes. Za oněch 16 let prošel mnoha peripetiemi. 7. listopadu 1991 rozhodla JUDr. Naďa Miková jako státní arbitr pro Prahu 5, že „darovací smlouva ze dne 16. 1. 1986 je platná“ a žalobu MO zamítla. Nejvyšší soud vyhověl 10. března 1992 odvolání MO a věc postoupil Krajskému soudu k dalšímu řízení. Jednáním u této instance v letech 1992 až 1993 znovu předsedala jako samosoudkyně JUDr. N. Miková, která dne 5. 11. 1993 žalobu MO opět zamítla. (Viz časopis Bertramka 1993, s. 62n. a Bertramka 1994-1997, s.6n.). 30. prosince 1993 se MO odvolala k Obchodnímu kolegiu Vrchního soudu v Praze, který dne 24. 5. 1995 rozhodl ve prospěch odvolání MO s tím, že darovací smlouva byla podepsána pod nátlakem a že tudíž OÚ Praha 5 má Bertramku vydat MO (viz Bertramka 1994-1997, s. 7n.). Dne 31. 10. 1995 byla MO zapsána do katastru nemovitostí jako vlastník Bertramky.

Na základě dovolání OÚ však Nejvyšší soud v senátu za předsednictví JUDr. Jana Huška dne 6. března 1996 rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil s tím, že „že zjištěný skutkový stav neumožňuje vyslovit závěr, zda darovací listina je neplatná pro nedostatek svobodné vůle žalobce. /.../ Je tedy třeba, aby žalobce přesně konkretizoval kdy, kde, kdo a jakým způsobem vyvíjel psychický nátlak na žalobce, resp. jeho předsedu prof. Snížkovou.“ Spor byl vrácen k dalšímu projednávání Vrchnímu soudu, který ho dále postoupil nižší instanci, tj. Krajskému obchodnímu soudu, tj. znovu k samosoudkyni JUDr. M. Mikové.

*

Na základě tlaku veřejnosti uzavřeli 27. června 1996 předsedové koaličních stran dohodu o „zmírnění majetkových křivd a ukončení restitučních křivd“. Podle této dohody se měl vracet majetek „církevním právnickým osobám“ a „vybraným spolkům“. Jednou z podmínek vydání majetku bylo, že právnická osoba „může vykázat právní kontinuitu mezi 25. 2. 1948 a 31. 12. 1992“. Požadavky mají být uplatněny do 31. 10. 1996 a vláda rozhodne do 31. 12. 1996. Žádosti měly být zaslány ministerstvu kultury. Posléze bylo změněno jak konečné datum podávání přihlášek, tak agendou pověřené ministerstvo a datum vládního rozhodnutí.

Mezitím vyšlo na podzim 1996 nové usnesení vlády č. 555/96 o bezúplatném převodu nemovitého majetku vybraným spolkům, Výbor MO tudíž 29. 11. 1996 předložil svou žádost o vrácení Bertramky i vládním orgánům. Vláda projednala předložené požadavky dne 25. 6. 1997 a v rámci usnesení č. 381 rozhodla o Mozartově obci takto: „...Vámi uplatněný požadavek nelze realizovat, protože jde o nemovitý majetek, který není ve vlastnictví státu. Není tudíž splněna podmínka čl. 2 odst.1 písm. a) přílohy usnesení. Z provedeného šetření vyplynulo, že v souvislosti s účinností zákona ČNR č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešla předmětná nemovitost do vlastnictví obce hl. m. Praha-Městská část Praha 5.“

Aby stát nemusel Bertramku Mozartově obci vracet stačilo tudíž předtím vyhlásit „přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí“ a pak už stát takové „věci“ nevlastnil, a tudíž je ani vracet nemohl… V případě Mozartovy obce pak byla „nemožnost realizovat požadavek restituce“ podpořena ještě dalším kuriózním odůvodněním: „V případech, kdy žádost podal spolek, který nikdy nezanikl, vláda vzala na vědomí, že uplatněné požadavky nelze též realizovat, neboť jedním z předpokladů je opětovné vykonávání činnosti od 1. 1. 1991.“ - Lze najít formálnější důvody pro nevydání konfiskovaného majetku ? Jestliže váš spolek existoval i před rokem 1991, tak proč bychom vám něco vraceli?

*

Dne 14. dubna 2000 vynesla samosoudkyně JUDr. N. Miková svůj třetí rozsudek ve sporu MO s OÚ Praha 5, jímž znovu zamítla žalobu podanou MO. Je nutné dodávat, že dokumenty jako je citovaný „Muroňův plán“ nebo urgence ředitele Národního muzea z 3. 1. 1986, že „… je nutné, aby Mozartova obec konečně nabídla nemovitost čs.státu“ atd., nebyly vzaty v úvahu? Od svědků byla požadována především odpověď na otázku, „kdy, kde, kdo a konkrétně jakým způsobem“ činil na prof. Snížkovou - v době tohoto řízení už řadu let mrtvou - nátlak. Nezvratné svědectví předložených listinných dokumentů nebylo bráno v úvahu...

Proti tomuto rozsudku podala Mozartova obec odvolání, které 17. ledna 2001 zamítl Vrchní soud v senátu za předsednictví JUDr. Antonína Mokrého. Soud vycházel mj. z přesvědčení, že „žádné konkrétní bezprávné pohrůžky žalobci nebo osobám za něj jednajícím nebyly prokázány“. Náš další argument, že tzv. darovací akt bez schválení valnou hromadou MO nemůže být platný, byl v rozsudku zamítnut s odvoláním na „Komentář k občanskému zákoníku, Panorama, Praha 1987“ a prohlášením, že „statutární orgán byl i tehdy oprávněn jednat jménem organizace ve všech věcech“.

Následující dovolání, podané MO k Nejvyššímu soudu, bylo rozhodnutím z 17. prosince 2002, podepsaným předsedou senátu JUDr. Františkem Faldynou, CSc., zamítnuto. Větší část textu odůvodnění tohoto rozhodnutí (několik stránek!) je věnována problematice „včasnosti dovolání“ s tím, že „dosavadní judikatura Nejvyššího soudu se v řešení této otázky rozchází“. S ještě větším údivem se lze  v části, rekapitulující v maximální stručnosti rozhodnutí v předcházejících soudních jednáních, dočíst zcela nesprávné tvrzení, že v nich  „šlo vždy o zamítavá rozhodnutí“. Přitom je nesporné, že Vrchní soud v Praze dne 24. 5. 1995 žalobě MO vyhověl a rozhodl, aby byla Bertramka Mozartově obci navrácena. Stručné závěrečné rozhodnutí JUDr. Faldyny tudíž znělo: dovolání je nepřípustné.

Nato podala MO, zastupovaná JUDr. Helenou Teissingovou, prostřednictvím Nejvyššího soudu ústavní stížnost k Ústavnímu soudu ČR.

*

Právní spor o Bertramku mezi Mozartovou obcí a Městskou částí Praha 5 tedy dále trvá. Před  více než  17 lety se sice v naší zemi změnil režim, padl ten totalitní, který s elánem konfiskoval i majetek spolků,   ale soudní instance nového režimu se po mnoho let  nesjednotily na názoru, že by Bertramka měla být Mozartově obci vrácena. Přesto MO nadále chová naději, že se správa Bertramky „do jejích rukou navrátí“. Pak zase bude moci rozvinout svou činnost v plné šíři. Kéž bychom se mohli věnovat Mozartovi a nemuseli případně sepisovat další žalobu, tentokrát Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku ...

V letních dnech roku 2003 musel výbor MO projednávat písemnou výzvu Obvodního úřadu pro Prahu 5, aby MO do konce srpna vyklidila spolkovou místnost ve špýcharu na Bertramce. Tím vrcholila snaha odstranit český mozartovský spolek z jeho historického sídla na Bertramce. Mozartova obec se tak ocitla v ještě horší situaci, než byla za totalitního komunistického režimu.

*

14.červenec 2004

Tento den se patrně zapíše zlatým písmem do historie Mozartovy obce a Bertramky. Toho dne totiž Ústavní soud České republiky v Brně zrušil - podle zprávy ČTK – na zasedání I. senátu za předsednictví JUDr. Františka Duchoně rozhodnutí nižších soudních instancí, které předtím žádost Mozartovy obce o vrácení Bertramky zamítly. Ústavní soud naopak vyhověl stížnosti Mozartovy obce, která v dlouhém soudním procesu prokázala, že k vydání Bertramky státu došlo v éře totalitního režimu pod nátlakem a bez nezbytného souhlasu valné hromady MO. Z rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá mj., že Městská část Praha 5, na kterou mezitím stát Bertramku převedl, bude povinna tuto jedinečnou památku pražské mozartovské tradice Mozartově obci vrátit.

Na základě tohoto rozhodnutí vzchází znovu naděje, že místo převážně komerční a odborně zcela nepoučené prezentace této památky její současnou správou bude možno vytvořit památník, který bude jak prezentací dokumentů – včetně dosud neznámých -, tak svými programy hudebními odpovídat historickému významu setkání velkého hudebního genia s městem, které mu poskytlo jedinečné tvůrčí příležitosti.

19. července 2004

*

Po uplynutí více než půl roku od rozhodnutí Ústavního soudu musíme s politováním konstatovat, že Městský soud v Praze dosud nenařídil v dané věci jednání, při němž má podle rozhodnutí Ústavního soudu vydat naším právním řádem předepsané své rozhodnutí. Údajně snad v dubnu ...

4. února 2005

(Text s ohledem na několikatý časový posun lehce aktualizován  v červenci 2007.)