30. března 2005 odpoledne se v Praze konala tisková konference, z níž mělo vyjít pro veřejnost najevo, jak se Praha připravuje na mozartovské jubileum v roce 2006. Konferenci bylo dáno okázalé vnější aranžmá. Byla svolána do historických prostor Stavovského divadla a jak se na vysoký standard public relations pořádajícího Národního divadla sluší, hned po vstupu do divadla bylo zájemcům z řad pozvaných hostí nabízeno víno. (Nevím jaké, mozartovci si jen stačili všimnout, že to určitě nebylo "eccelente marzimino", kterým se těšil Mozartův Don Giovanni.) Co následovalo? Celý trs pražských kulturních institucí, z nichž mnohé mají úctyhodnou tradici, se rozhodl promluvit ústy svých reprezentantů k svolaným hostům a sdělit jim, co mozartovského chystají na rok 2006. Těchto reprezentantů zasedlo na jevišti - vedle jednoho hosta z Vídně - patnáct. Postupně se ukázalo, že jde o 15 českých úředníků v hudbě, reprezentujících tolikéž institucí. S rozhledem a vkusem okresního tajemníka KSČ dali přitom pořadatelé z Národního divadla najevo, že ne všechny zastoupené instituce jsou si rovny. V případě pěti z nich bylo okatě naznačeno, že v nomenklatuře ohlašovaného projektu patří do vyšších pozic, přinejmenším mezi nadúředníky v hudbě (případně v celé kultuře): seděli totiž u stolů, na nichž byly ubrusy a jmenovky, zatímco níže postaveným kádrům musily stačit židle po stranách stolů nadúředníků. Jako nadúředníci, obdaření právem rozhodovat o tom, jak se bude zacházet s Mozartem v Praze roku 2006, byli postupně představeni jeden inženýr (náměstek ministra kultury), jeden magistrátní rada, jeden architekt (nyní ve funkcí ředitele Národního divadla). Jako 4. nadúředník byl představen ředitel společnosti BVA International Jiří Hubač, od jehož obchodně zainteresované společnosti zřejmě vyšla iniciativa k formování projektu Mozart Praha 2006. (To byl samozřejmě ten nejvhodnější výchozí bod k mozartovskému projektu - obchodní agentura.) Už v této fázi tiskové konference její hosté ovšem věděli, že agentura s názvem International myslí a podniká velkoryse, neboť každému hostu dala při příchodu dárek : pouťově lesklé obrázky s pražskomozartovskou tematikou, a to nejen v rudých obalech, ale i na CD! Ovšem po tomto zážitku východoevropsky provinční představy o internacionalním měřítku "podnikání v kultuře" přišly těžší rány: reprezentanti začali promlouvat, a to - jak jim to asi poradil Bergův Vojcek - "einer nach dem anderen". Ze scény nejstaršího funkčního pražského divadla, které je - díky někdejšímu pražskému vztahu k Mozartovi - zmiňováno v každých evropských dějinách divadla a hudby, se v jazyce ledabyle vyškolených podúředníků v hudbě linuly banality. Šlo převážně o účetnická sdělení: kolik prý toho Mozarta budou v příštím roce produkovat...

Byl to tristní zážitek duchovní bídy a prázdnoty, jež se vedrala do pozic a díky jim se teď vozí po jménu Mozartově. Kdyby ze scény zazněla aspoň jedna nosná myšlenka, skromný návrh k úvaze ! Nic ! Jeden za druhým se institucionálně dobře zaštítění úředníci v hudbě, rozprostření po celé šíři scény Stavovského divadla, bezostyšně představovali jen jako multiplikátoři a echolálové, opakující se spokojeným výrazem stařičké poznatky, legendární výroky či myšlenky jiných. Z pražské radnice přinesli např. text, který začínal tisíckrát přežvýkaným - a historicky nedoloženým - výrokem "Moji Pražané mi rozumějí". Magistrátní úředníci nepochybně nechodí na mozartovská operní představení a pokoutní pasti na cizince pod značením "The Best of Mozart" mají asi za to "nejlepší" (natolik cizímu jazyku přece rozumějí…) a tak očividně nemají tušení, že Pražané z roku 1787 a Pražané z roku 2005 byli a jsou - pokud jde o vztah k Mozartovi a jeho dílu - dvě naprosto rozdílné entity, které s výjimkou pražských ulic a několika budov nemají takřka nic společného…(Mozartova obec pro ně a další bezmyšlenkové echolály připravuje program "Jak mu jeho Pražané také nerozumějí".)

Když poté došlo na dotazy z publika a dobře zorientovaní1 kritikové poznamenali, že v předkládaném "projektu" postrádají nějakou myšlenku a že jeho náplní má být zřejmě jen snaha hrát Mozarta o trochu více než obvykle, mlčel ekonomicky iniciativní ředitel agentury a mlčeli i ostatní. Jen ředitel Národního divadla arch. D. Dvořák zopakoval část svého předchozího výstupu, že totiž jeho divadlo nastuduje Mozartovu operu Apollo et Hyacinthus, která v Praze ještě nezazněla. Komentář: idea to jistě není špatná, byť v tomto případě nejde o operu, nýbrž o vložky jedenáctiletého Wolfganga do latinské školské hry…(Že by tato Mozartova skladba mohla a v jubilejním roce dokonce měla v Praze zaznít je jisté, ale prezentovat ji právě na Národním divadle jako ideový vrchol jeho dramaturgie v jubilejním roce je spíše na pováženou.) Jako poslušní občánkové, dlouhodobě totalitním režimem trénování v mlčenlivém respektování funkcionářů, se zajisté zkusíme těšit na tento připravovaný inscenační počin naší první operní scény v roce mozartovského jubilea, zvlášť pokud by se ho svým tradičně vysoce tvůrčím způsobem měla zmocnit dvojice ředitelů Dvořák a Nekvasil.

K nezapomenutelným momentům konference patřilo, když dva nadúředníci v hudbě s patřičně mocenským nadhledem reagovali na kriticky zaměřené otázky či námitky z řad publika. Poprvé když se zeptal dirigent Martin Turnovský, jehož interpretace Mozartových děl patřily k těm nejlepším, jež mohla Praha v časech před jeho emigrací nabídnout, proč mají být ke koncertu České filharmonie 27. ledna 2006, kterým bude naše republika zastoupena ve zvláštním programu Euroradia, angažováni zahraniční dirigent a sólistka a proč takový čestný úkol nebyl svěřen našim umělcům, tak ho patřičně "usadil" ředitel filharmonie Václav Riedelbauch. Při jeho slovech našinci zatrnulo: zase jsme v situaci, kdy oportunní komunista normalizační éry, která ho vynesla do ředitelské pozice ve Smetanově divadle, dnes opět z titulu svého dalšího ředitelského postavení a rozhodovacích pravomocí odkazuje významného a v dané umělecké problematice vysoce osvědčeného českého interpreta do "patřičných mezi". A své nekoncepční rozhodnutí o obsazení reprezentativního koncertu České republiky 27.ledna 2006 nemusí nikomu zdůvodňovat, je přece nadúředník (v komunistické terminologii „nomenklaturní kádr“). Odpudivé a českou kulturu poškozující jednání normalizačního „kádra“ leta po pádu komunismu!

Pak jsem si dovolil několik dotazů a připomínek já. Především jsem se ptal, proč se má na projektu podílet právně nesamostatný objekt "Bertramka", na který sice uplatňuje vlastnická práva Obvodní úřad Praha 5, ale stále ho pronajímá podnikatelsky zaměřené firmě, zato však nebyla přizvána Mozartova obec, které má být z rozhodnutí Ústavního soudu ze 14.7.2004 (!) Bertramka vrácena. O koncertech v jejích prostorách roku 2006 by tudíž a) měla rozhodovat Mozartova obec, v které jsou b) soustředěni mozartovští badatelé, jejichž znalosti a nové poznatky evidentně v projektu chybějí. Do jaké míry agentura BVA International právě tyto odborníky postrádá jsem doložil poukazem na to, že nemajíc vlastní znalosti, přisvojila si tato agentura do svých textů na webových stránkách zcela bezostyšně celé úryvky z mých textů, aniž by ovšem jméno jejich autora uvedla. Dále jsem pokračovat nemohl, protože řed. Dvořák mi s nadúřednickou rasancí slovo vzal s dodatkem "ať si Mozartova obec udělá vlastní tiskovou konferenci". Už z toho bylo znát, jak velice mu jde o Mozarta, kvůli kterému svolal i uvedenou tiskovou konferenci…

Dodejme tedy to, co nemohlo být řečeno na tiskové konferenci. A) Agentura International zatím vedle svých rozdávaných "obrázků bez ideje" funguje na webových stránkách projektu "Mozart Praha 2006" jako kulturní zlodějíček. Už déle než tři měsíce od chvíle, kdy byla na toto své pochybení upozorněna, ve svých textech o Mozartovi na internetu porušuje autorský zákon. Jestliže na svých firemních webových stránkách uvádí jako svou náplň také "koupě za účelem prodeje", tak si dovoluji upozornit, že mé texty nekoupila, jen si je drze přisvojila a teď je pod svou firmou prodává. K fenoménu Mozart se hlásíte projektem, v němž si zatím počínáte jako zlodějíčkové, pane Hubači? Mozart nekradl a neparazitoval, naopak svým invenčně chudším kolegům z vídeňského singspielového divadla přikomponovával tu árii, tu dvě… Co s ním může mít podnikatelská filosofie "koupě za účelem prodeje" společného?

B) Ředitel agentury a jeho spolupracovník byli mnou upozorněni nejen na zcizování mých textů, ale i na četné chyby, které mají např. v textech o pražských palácích doby Mozartovy. (Copak může pan Hubač tušit, že hr. Thun měl na Malé Straně tři paláce a nebydlel v tom, který dnes slouží jako poslanecká sněmovna?) Přes tato upozornění nechává agentura International už déle než čtvrt roku uvedené (a mnohé další) chyby neopraveny a šíří tak po internetu bludy. A činí tak doslova mezinárodně, protože své pochybné texty a obrázky má na internetu i v cizojazyčných verzích. Tito lidé nemají ani tušení, jak jsou dnes v zahraničí o pražských mozartovských památkách dobře informováni, v kolika tamějších publikacích jsou i obrazy thunovských paláců, zvláště když v jednom z nich - v tom "mozartovském" - sídlí už mnoho desítiletí anglické vyslanectví a v tom druhém italské. Je potřeba dalších dokladů o tom, jak se v projektu Mozart Praha 2006 pojí provinční vyprázdněnost ducha a odborná nekompetentnost s podnikatelskou neseriózností… !? A to vše pod patronací prezidenta republiky i pražského primátora!

*

Po takovém zážitku nebylo možno nemyslet na esej Ortegy y Gasset "Intelektuál a ten druhý". Před mnoha desítiletími v ní objasnil, jak každý společenský útvar kdysi vzešel z tvůrčího a objevného úsilí jednotlivce, který dovedl klást otázky, na něž jeho doba neznala odpovědi, zpochybňoval staré znehybnělé představy, problematizoval zděděná rutinní řešení a hledal nová, z nichž pak mohly vyrůst dříve neexistující aktivity. Jenže - jak rozpoznal už Ortega - velice často "dědicové zničí vše". Ano, díky mnoha skvělým lidem v předchozích generacích má naše kultura velmi dobrou institucionální výbavu, avšak je zřejmé, že mnozí dnešní představitelé těchto institucí jsou bezinvenční administrátoři, kteří stačí jen na udržování jejich provozu. Příklad jejich myšlení: Jsme filharmonie ? Máme výborné muzikanty a velký hudební archiv ? Je Mozartovo jubileum ? Tak dáme našim muzikantům na pulty Mozartovy skladby z našeho archivu častěji než jindy - a je to ! Nač si tím dále lámat hlavu… Jak snadno a rychle se zástupci řady pražských kulturních institucí vypořádávají roku 2005 s geniem Mozartovým !?

Ten rozpor bil do očí: v historické divadelní prostoře, jež byla během své staleté existence tolikrát skutečnou residencí ducha, jsme měli právo očekávat při vystoupení 15 aktérů také myšlenky, nápady, pokoru před velkým tématem, s nímž se máme na úrovni vypořádat. Nic takového. Ze scény se valila jen klišé a myšlenková makulatura z úst vytrénovaných profesionálních multiplikátorů a minimálně z jedné patnáctiny i zlodějíčků!

Byla to učebnicová ukázka toho, jak dopadá hudební genius a jeho dílo, když se ho po staletích, která přinesla velká zlepšení pokud jde o institucionální výbavu, zmocňuje komerčně založená agentura a nekompetentní úředníci. Společnost sice odborníky má, ale ti se z jakýchsi nezveřejňovaných důvodů dnešním (a včerejším) nadúředníkům v hudbě nehodí. Ani Mozartova obec, která dokázala čestně přežít nacistickou i komunistickou diktaturu se těmto lidem nehodí. O čem tyto skutečnosti vypovídají?

*

Z tiskové konference ve Stavovském divadle jsme odcházeli smutní. Jak tu byl Mozart odbyt! Právě v divadle, do něhož Praze přinesl její největší slávu na poli kulturním. Měli jsme přitom pocit, že ve ztichlé prostoře divadla k nám z jeviště opět aktuálně zní světoběžníkem Vocílkou zpívaný Tylův kuplet „Navrchu se mnohé leskne, ale uvnitř je to dým…“

                                                                                                                                                                                                                                                                                             Tomislav Volek