Česká televize 2 přinesla 28. prosince
Dr. Zdeněk Mahler nepochybně patří k nejznámějším
osobnostem našeho mediálního světa a našli se i tací, kteří si ho před časem
přáli vidět dokonce ve funkci prezidenta republiky. Jistě k tomu přispívá i
skutečnost, že se v posledních letech často objevoval na televizní
obrazovce, kde se ujímal role vykladače osudů národa i poučeného dešifranta
nejhlubších tajemství velkých osobností našich dějin. Předvedl nám, jak ví
všechno a ještě víc o Tomáši G. Masarykovi, Bedřichu Smetanovi, Antonínu
Dvořákovi ad. Několikrát předstoupil, aby vnesl jasno do historie svatovítské
katedrály, a to od středověku k dnešku. A nyní s ještě větší suverenitou
posluchačům vyložil, jak se to mělo s Mozartem a Prahou. Jeho řečnický
projev, mimika a gestika, schopnost gradovat výklad k pointě, jež i bytosti
méně chápající ozřejmí netušenou pravdu – to vše dokáže k obrazovce
připoutat i ty, kdo se o kulturu a poznání dějin obvykle nezajímají. Není to
skvělé ?!
Bylo by to skvělé, kdyby to nebylo spojeno s jedním
zásadním problémem. Dr. Mahler při své cestě za posluchačskou odezvou naneštěstí
používá i prostředky nedovolené. V pořadech, jež se vydávají za
dokumentární a mají rozšířit naše poznání, si bezostyšně vymýšlí a fabuluje.
Vytvořil si osobitou metodu - proč jí nedat jméno "zdeňkomahlerovská" ? -
založenou na míchání ověřených fakt s naprostými výmysly. S její
pomocí dal českému mediálnímu světu nový žánr moderních pohádek pro dospělé na historické
motivy. Jako svou silnou zbraň v něm uplatňuje vršení
detailů. Žel, valnou většinou se nejedná o detaily ověřené a objektivně
doložitelné, nýbrž o pouhé výmysly, jejichž důsledkem je dezinterpretace
historických událostí.
Uveďme pár příkladů.
V prvním pořadu řekne Mahler úvodem něco o Mozartově
pobytu v Praze v lednu roku 1787, načež posluchače ohromí historickými
detaily: A pak byl uveden do zednářské
lože a oni mu zde jako odměnu vyplatili tisíc zlatých a pak mu přidali dalších
tisíc zlatých a objednali si u něho novou operu. Když se ptal jakou, řekli mu:
To si zvolíte vy sám. – Zní to
pěkně, ale odpovídají tyto výroky skutečnosti ? Uvážíme-li, že o
honorování Mozarta pražskou zednářskou loží nevypovídají známé dochované
prameny zhola nic a známo je pouze to – na základě jednoho dopisu Leopolda
Mozarta z března 1787 - že Mozart si z Prahy odvezl 1000 zlatých. To
byla vysoká částka, rovnající se přibližně ročnímu příjmu velmi dobrého
vídeňského hudebníka. Ale že by vezl z Prahy částku dvojnásobnou, a to jen
jako odměnu od zednářů (snad za nějakou - leč nejmenovanou - kantátu ?), to jsou
jednoznačně fabulantovy výmysly. Stejně jako představa, že si pražští zednáři
objednali u Mozarta operu. Zednáři nebyli ani pořadateli Mozartovy pražské
hudební akademie ani impresárii pražské italské opery. To vše namítám s
výhradou, že uvedené výroky dr. Mahlera vycházejí ze znalosti jím objevených a
dosud nepublikovaných pramenů. Pak by ovšem bylo záhadou, proč tak vzácné
prameny dosud nepublikoval v nějakém odborném
časopise…
Typicky mahlerovskou fabulaci představuje následující
výklad o průběhu Mozartova pražského pobytu v roce 1787: Byl čas masopustu, odvedli ho na
Staroměstské náměstí, křepčili mezi maškarami, a protože byla zamrzlá Vltava a
už tehdy se bruslilo, tak připnuli Mozartovi brusle a on píše v dopise, že
slabikoval na ledě. A pak skončili na Bertramce a tady kolem krbu seděli a
Josefina si všimla, že Mozart už je trochu nepřítomný duchem a pohvizduje si, a
tak se ho zeptala: Vy už asi víte, co budete skládat jako příští operu pro Prahu
a on pravil: - Vím, bude to Don Juan, Don Giovanni.
Kromě faktu, že Mozartův první pražský pobyt spadal do
období masopustu, jsou všechna další sdělení v této pasáži čirým výmyslem.
Jde dokonce o kumulaci výmyslů ! Navíc se tu autor dopouští podvodu, jaký už
nelze ani fabulantům tolerovat, a to když tvrdí, že Mozart psal v nějakém
dopise o svém bruslení na Vltavě. V jakém dopise ? Mezi těmi, které jsou
známy z kritického vydání mozartovské korespondence, se žádný takový dopis
nenachází. Pakliže ho dr. Mahler někde nalezl, měl ho dávno zveřejnit. Zapůsobil
by nepochybně jako naprostá senzace a cena mozartovské Prahy by jím dále
stoupla. Jestliže se totiž - dle Mahlera - Mozart učil bruslit jako
jednatřicetiletý v Praze na Vltavě, znamenalo by to mj., že tu začal
s aktivitou, k jaké se neodhodlal nikdy předtím, např. jako desetiletý
v lednu a v únoru 1766 na zamrzlých kanálech v Amsterdamu nebo v dospělosti na
zamrzlém rameni Dunaje ve Vídni. Mozart, bruslící na zamrzlé Vltavě, by mohl
naši milovanou řeku dostat do světového povědomí stejně silně jako se to později
povedlo Bedřichu Smetanovi... Kdyby se ovšem nejednalo o Mahlerův
výmysl…
Mahlerova potřeba kumulovat do výkladu množství
vymýšlených detailů lecčím připomíná podobné kumulace v staropražských žánrových
obrázcích Luďka Marolda. Ten ovšem maloval vše, co bylo před ním bezprostředně k
vidění, kdežto Mahlerovo vyprávění se pohybuje v čase minulém a autor
přitom předstírá, že ví o množství dosud netušených detailů k jednomu
z Mozartových pražských pobytů. Své dezinformace pak graduje, když na
vymyšlených detailech začne předkládat nový, dosud neslýchaný
výklad.
Mahler například ví, v které místnosti a za kterým oknem
spal v Praze italský libretista Da Ponte, a stejně tak přesně ví, že do
tohoto okna házel Mozart časně ráno a oblečen jen v noční košili
mandarinky… Mahlerova (předstíraná) znalost historického detailu jde tak daleko,
že dokonce „ví“, co si o tomto Mozartově počínání myslely pod okny postávající
trhovkyně ! Poslechněme si tu Mahlerovu žánrovou kresbičku s Mozartem jako
hlavním aktérem: A protože si
s sebou vzal svého libretistu Da Ponteho, zasadil se, aby ho ubytovali hned
naproti v Platejzu, tamhle nahoře, co je balkon. Docházelo dokonce
k tomu - právě proto, že intenzivně pracovali, – že někdy Mozart časně po
ránu, ještě byl v noční košili a v čepici, už házel z okna
mandarinky naproti do oken, aby probudil Da Ponteho s tím, že potřebuje
dopsat verše. Tady byly trhovkyně, které samozřejmě na takovéhle scény nebyly
zvyklé, takže to sledovaly s tím, že si ťukaly na
čelo.
Zdeněk Mahler ve funkci televizního reportéra z roku
1787 nám dopřál i pohled do zkoušky na Dona Giovanniho. Umělci si během ní dali (češtinářsky ledabylý
Mahler ovšem říká, že umělci si „nechali“) prostřít večeři na scéně, a v tom ztuhli, protože se
z chodby ozvaly dunivé těžké kroky a oni se domnívali, jestli nepřichází
komtur, a když se otevřely dveře, vešel robustní stařec, Casanova, obtěžkaný
lahvemi mělnického vína… Jak nádherný historický detail nám tu fantazírující
vypravěč naservíroval ! Večeřící pěvci zřejmě byli při zmíněné zkoušce v
kostýmech a o to snadněji asi propadli nesmyslné představě, že jsou na večeři u
Dona Giovanniho, na niž - jak věděli – přijde v dramatu i komtur, takže –
dle Mahlerova svědectví - „ztuhli, protože se z chodby ozvaly dunivé těžké
kroky“. Zřejmě v úleku, že by si "kamenný host" mohl s hříšným svůdcem
odvést i je, že ano, myslel jste to tak pane Mahlere !? Popisovaný úlek však byl
zbytečný, protože dunivým krokem nepřicházel komtur, ale Casanova, který – opět
dle svědectví českého fabulanta z 21. století – nesl pěvcům
mělnické...
Také k poslední fázi přípravy premiéry Dona Giovanniho zná dr. Mahler – jako
jediný člověk na světě ! – ještě množství detailů: Aby se Mozart nerozptyloval, rozhodl
ředitel, že bude nejlépe, když ho ubytuje na Bertramce. Ale to vůbec nebylo
prozřetelné rozhodnutí, protože bylo právě vinobraní, Mozart sem zval soubor,
toulali se po vinicích, hráli nejrůznější hry, hráli samozřejmě i kuželky,
Mozart vyfukoval mýdlové bubliny, takže se stalo, že den před premiérou přišel
ředitel na to, že ještě neexistuje předehra. A zbláznil se a rozehnal společnost
s tím, že uložil Mozartovi ultimativně: Ráno v šest hodin tady budou
rozepisovači. Dělejte, co chcete ! A Mozart si půjčil od Duška župan, a poprosil
Josefinu Duškovou, aby navařila punč a Konstanci řekl, aby si sedla vedle něho a
vyprávěla pohádky. Ne proto, že by ho extra zajímaly, ale aby neusnul, a během
čtyř hodin tu noc složil 292 taktů fantastické předehry. Ráno ho kopisté našli,
jak leží vedle těch nastlaných archů a zpívá ze sna…
Z tohoto textu – pokud by byl brán vážně – by se
mozartovské bádání dozvědělo –, že právo rozhodovat o hostech na Bertramce měl
pražský italský operní impresário. Zatímco se dosud vědělo o Mozartově zálibě
v kulečníku, podle Mahlera byla zřejmě na Bertramce pro Mozarta vybudována
i dráha pro hru v kuželky. Reportérský popis všeználkovského vypravěče,
v němž nezůstal přehlédnut ani župan tělesně postiženého Duška na
Mozartovi, vrcholí bizarním pohledem na Mozarta, kterak za ranního rozbřesku
leží na Bertramce vedle „nastlaných archů
a zpívá ze sna“. Mahlerovo sugestivní líčení zde navozuje představu další –
žel nevyužité - scény z Formanova Amadea.
Stejnou
metodou vytvořil dr. Mahler i svůj druhý mozartovský program o skladatelově
pražském „ukřižování“. To mělo zřejmě spočívat v tom, že Mozartova opera
La clemenza di Tito, komponovaná k oslavám pražské korunovace
Leopolda II., vzbudila – dle Mahlera - tak velkou nelibost panovnické dvojice,
že kvůli ní porušila všechny společenské konvence své doby. Mahlerova fabulační
posedlost v tomto bodě vyvrcholila. Před citací jeho textu upozorňuji
čtenáře, že korunovační opera byla v Praze provedena celá a císařovna
přitom ani zdaleka neosvědčila tak špatné chování, jaké ji připisuje dr. Mahler:
Odehrálo se pouze jedno dějství, protože
v průběhu děje došlo k tomu, že rebelové podpálili palác antického
vladaře Tita, což už novopečená vladařka nevydržela, takže na celé divadlo
vykřikla: Porcheria. Svinstvo. A císařský pár a dvůr divadlo opustili. – Dokonce
mezi dvořany se říkalo, že Mozart je hudební sansculotte, který je schopen
složit německou Marseillaisu. V každém případě to pro Mozarta znamenalo
definitivní ortel. Byl vyřízen u dvora. Došlo k ukřižování.
Jako autor studie o vzniku Mozartova
Tita, publikované 1960 v salcburské mozartovské ročence a dokazující mj.,
že Mozart obdržel ve Vídni objednávku na kompozici této opery sedm neděl před
určeným datem její premiéry, mohu označit novátorského interpreta dr. Mahlera za
posledního, kdo stále ještě opakuje stařičkou legendu, že Mozart musel složit
pražskou korunovační operu za 18 dní.
Několik Mahlerových „perel“ závěrem. Jemu a jenom jemu
je známo, že za Mozartova posledního pražského pobytu komentovala Dušková jeho
vzhled slovy: Vypadá jak z tvarohu. Stejně tak jenom on ví, že na
Karlově mostě u výklenku, kde je Pieta, a při pohledu směrem na
Myslivečkův mlýn, pronesl Mozart k Josefině Duškové : Od té doby, co
Mysliveček zemřel, já už jsem od něho nic nového
neslyšel.
K Mahlerovým
výmyslům o Casanovově naplněné věštbě o datu Mozartovy smrti a k jeho dalším
fabulacím už nemá smysl se vyjadřovat. Metoda je jasná a stejně jasné snad je,
že pro výklad mozartovského fenoménu je nepřijatelná. I z toho důvodu, že u
dr. Mahlera evidentně dominuje jeho potřeba sebeprezentace a nikoliv úcta
k dílu velkého genia. To zůstává proslulému televiznímu vykladači velkých
hudebních tvůrců minulosti očividně zcela vzdáleno…
Tomislav Volek