Pod označením Bertramka vstoupila do českých - a díky Mozartovým pobytům v jejích zdech i do evropských - kulturních dějin někdejší hospodářská a viniční usedlost za branami Prahy, dnes součást městské části Praha 5 - Smíchov. Vzhledem k tomu, že první katastrální mapa Smíchova pochází až z roku 1840, lze historii pozemků pozdější usedlosti Bertramka sledovat od 17. století jen v tzv. knihách viničních. Prvním stavebníkem dnešní Bertramky se stal zámožný malostranský měšťan a sládek Jan František Pimskorn, který koupil pozemky roku 1699. Když je roku 1710 prodával, stálo na nich už obytné stavení, stodola s vozy atd. V březnu 1743 koupila usedlost choť vrchního revidenta berního úřadu Františka z Bertramu, která měla stejné křestní jméno jako její choť a jejíž příjmení bylo zapsáno mírně zkresleně jako „Bertherambin“. V jejím majetku zůstala usedlost 21 let a po této ženě, o níž nám jinak není nic známo, nese usedlost dodnes své jméno. Po bezdětných manželech Bertramových dědil usedlost hrabě František Leopold Buquoi, který k ní však vztah neměl a záhy ji zase prodal. Dne 23. dubna 1784 ji koupila Josefína Dušková, přední česká pěvkyně své doby. Dle kupní smlouvy se jejím majetkem staly i okolní polnosti, sýpka se stodolou a pěti kravami atd., to vše za 3525 zlatých. Bertramka sloužila manželům jako letní sídlo – bydleli na Malé Straně – a mezi jejich hosty se zde zařadil i W. A. Mozart, který za svých pražských pobytů využíval zdejšího klidu i pro komponování.

Bertramkou je těsně spjata i historie Mozartovy obce. Tento spolek byl založen v roce 1927 především proto, aby v mladém československém státě existovala organizace, která by vykoupila nejvýznamnější pražskou mozartovskou památku od Mezinárodní nadace Mozarteum, do jejíhož majetku přešla roku 1925 jako dědictví. (Viz: Jaroslav Patera: Bertramka v Praze. Praha 1948.)

Leoš Janáček postihl atmosféru onoho historického úsilí získat Bertramku zpět do českých rukou fejetonem Zvoní na poplach, který zaslal 1.května 1928 do Lidových novin: „Zrezavělý zvonek na Bertramce. Rez prolezla i rukojeť; teď se nám ulomila. Zvonečku, zvávals ke stolu, z let kol 1780 ! Teď zvoníš na poplach. Po schodišti vylámaném, zaskleněnou chodbou k pokojům, v nichž bydlel hostěn rodinou Duškovou W. A. Mozart roku 1787. /.../ Strop by se byl provalil, vody zaplavují světnice, okenice zteřelé. Darem od paní Emmy Popelkové vzácný majetek přešel do rukou Mozartea Solnohradského. Tři léta v jeho správě a blízkou rozvalině je památná budova ! - Co to ? Zvonek řinčí poplašně, zmateně. Ne, to jím nelomcuje živá lidská ruka. To žaluje zhrzená památka na genia. - Paní, že tu žertem zvoníval kdysi i W. A. Mozart ? Nadál se, že zvonek rozkřičí se o hanbě a chamtivosti solnohradských rodáků, kteří žádají nyní za odstup majetku Mozartovské Obci v Praze, jež ujala se záchrany památné budovy, Bertramky, 343.000 K, slovy tři sta čtyřicettři tisíce !“

I za cenu půjčky u Městské spořitelny dosáhla Mozartova obec toho, že se v lednu 1929 stala majitelkou Bertramky a mohla se dát - s laskavou pomocí mnoha příznivců a sponzorů - do její rekonstrukce. Této aktivitě bylo dopřáno deset zbývajících let existence Československé republiky. Poté se nacističtí okupanti snažili proměnit Bertramku v ryze německou záležitost („Bertramhof“). K historickým paradoxům však patří, že i ve válečné době, za tzv. Protektorátu Čechy a Morava, se dařilo provádět na objektu různé prospěšné úpravy, a to především díky obratnosti českého správce Bertramky dr. Jaroslava Patery.

Po krátkém údobí poválečného demokratického režimu přivedl komunistický puč roku 1948 na Bertramku další „okupanty“, tentokrát v podobě komunistických úředníků ministerstva kultury a komunistického vedoucího hudebního oddělení Národního muzea dr. Alexandra Buchnera. (Viz příslušné pasáže v textu „Mozartova obec“.) Protože Mozartova obec nemohla být ani podle nového spolkového zákona z r.1951 díky existenci Bertramky zrušena, nalezl komunistický režim v roce 1958 jistou formu řešení právně neudržitelné situace tím, že přinutil Mozartovu obec uzavřít na 25 let smlouvu s Národním muzeem, podle které byla Mozartově obci formálně zachována vlastnická práva, ale správu Bertramky převzalo muzeum. Mozartově obci byla v tzv. špýcharu ponechána jedna spolková místnost a mohla na Bertramce pořádat desetkrát do roka koncerty.

Když později došlo k finančnímu dojednání mezi rakouskou a československou republikou, začala česká bolševická byrokracie normalizační éry vymýšlet způsob, jak převést Bertramku do státního majetku se zdáním legálního postupu. Iniciativa v té věci vycházela od vedení Národního muzea. Jeho ředitel dr. A. Čejchan napsal dne 20. 7. 1982 2.odboru ministerstva kultury : „...o převedení Bertramky do socialistického vlastnictví žádalo Národní muzeum dopisem čj. 1136/65 HM-7 ze dne 22. prosince 1964. Žádost byla ze strany ONV v Praze 5, finanční odbor, zamítnuta pod čj. Fin. 3-88-875/65 ze dne 17. července 1965. Vyjádření je v tom smyslu, že jde o zaplacení částky 125.000,- Kčs do zahraničí (Salzburg) v devizách. ONV podle pokynu NVP a ministerstva financí převod zamítl.“ Ale už 4. 11. 1982 formulovalo ministerstvo kultury své stanovisko takto: „MK ČR se po předběžném projednání přiklání k řešení věci převedením objektu ´Bertramka´ do vlastnictví čs.státu, do správy Vaší organizace, a to formou darovací smlouvy prostřednictvím ONV Praha 5. /.../ Projednejte zatím se zástupci MO v ČSR, s NV hl. m. Prahy jako s dohlédacím orgánem této společnosti a s ONV Praha 5 podmínky převodu.“

25. 1. 1983 sdělila zástupkyně ředitele Muzea české hudby Alena Valšubová výboru Mozartovy obce, že „z rozhodnutí ministra kultury ČSR je předběžně uvažováno o eventuálních možnostech převodu Bertramky do vlastnictví ČSSR“.

Protože úřady nestačily záležitost vyřídit před uplynutím platnosti pětadvacetileté smlouvy Národního muzea s MO, byla její platnost prodloužena o rok, což se opakovalo i ve dvou dalších letech. Mezitím však byla komunistickými právními zločinci vymyšlena nová taktika, jak získat Bertramku do vlastnictví socialistického státu při zdánlivém zachování legálního postupu: Mezinárodní nadace Mozarteum bude prohlášena - ale aby to Rakušané nevěděli ! - za německou (!) právnickou osobu, na niž budou ex post - dávno po ukončení jejich platnosti - uplatněny poválečné dekrety presidenta Beneše a Mozartova obec bude prohlášena za dlužníka čs. státu, který na úhradu svého dluhu věnuje Bertramku státu: Tuto taktiku zformuloval 22. 2. 1984 referent ministerstva financí dr. J. Muroň takto:

„... Ministerstvo financí ČSR posoudilo celou problematiku předmětné nemovitosti z hlediska dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. a dospělo k závěru, že pohledávku z titulu zástavního práva pro část kupní ceny lze jako majetkové právo ve vlastnictví rakouské (z etnického hlediska německé) právnické osoby, považovat za ex lege konfiskovanou pro čs.stát podle § 1 odst. 1 č. 1 citovaného dekretu. Podle výkladu této normy je u právnických osob - obdobně jako u osob fyzických - jedním ze znaků pro konfiskaci moment národnostní, tedy skutečnost, že většina členů právnické osoby byla německé národnosti, případně měla vnitřní jednací řeč a správu německou, což v daném případě bylo nepochybně splněno.

Za tohoto stavu věci budou tedy, jak nám sdělilo federální ministerstvo financí, pohledávky Mozartea, zajištěné zástavním právem na nemovitosti čp. 169 v Praze 5 „Bertramka“ vypořádány článkem 1 smlouvy mezi ČSSR a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních a majetko-právních otázek, přičemž pro posouzení není rozhodné, že nárok na úhradu nebyl v přípravném řízení (akcí R) uplatněn, ani že si k němu rakouská strana zatím nevyžádala informace v rámci právní pomoci podle příslušných ustanovení této smlouvy.“

Rakušané se o tom ovšem nesmějí dovědět: „Doporučujeme, abyste učinili taková opatření, aby o této skutečnosti, která de facto nastala ex lege po účinnosti zmíněného dekretu presidenta republiky a měla být tudíž již dříve realizována, nebyla rakouská úřední místa a ani rakouská mezinárodní nadace Mozarteum se sídlem v Solnohradě z čs.iniciativy informována.“

„Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem se stala předmětná pohledávka pohledávkou čs.státu, která je ve správě příslušného ONV. Nebrání tudíž nic tomu, aby na její úhradu a především na úhradu pohledávky čs.státu z titulu provedených investic, byla dlužníkem-vlastníkem objektu čp. 169 v Praze 5 "Bertramka" nemovitost věnována čs.státu...“ -

Na vedení Mozartovy obce probíhal neustálý nátlak i ze strany tehdejší správy Národního muzea, o čemž svědčí např. interní zpráva právního zástupce Národního muzea dr. Šimka řediteli muzea dr. Čejchanovi z 14. 12. 1984, že „obec nabídne /ve smyslu dopisu MK ČSR a MF ČSR/ nemovitost do vlastnictví čs. státu v lednu 1985 po odsouhlasení schůzí“. Ještě více než rok dokázalo tehdy vedení Mozartovy obce tomuto nátlaku vzdorovat.

Muroňův generální plán konfiskace se stal skutkem až v lednu 1986, když po stupňovaném nátlaku podepsala předsedkyně Mozartovy obce prof. J. Snížková tzv. darovací smlouvu, jejíž právní neplatnost zajistila - pro případ návratu státu do demokratického režimu - tím, že smlouvu podepsala bez pověření valnou hromadou MO, což jí předpisovaly stanovy. Prof. Snížková zemřela krátce před pádem totalitního režimu. Její předpoklad, že Bertramka bude po návratu demokratického režimu vrácena zpět do majetku Mozartovy obce, se dosud nenaplnil.