ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. o. ČR, zastoupené JUDr. H. T., advokátkou, proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2000, čj. 14 Cm 31/96 - 275, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2001, čj. 11 Cmo 309/2000 - 307, takto:

I. Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2000, čj. 14 Cm 31/96 - 275, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2001, čj. 11 Cmo 309/2000 - 307, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Oba rozsudky uvedených soudů se proto zrušují.

Odůvodnění

Ústavní stížností podanou na poště dne 3. 5. 2001 se M. o. v ČR (dále jen "stěžovatelka") domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2001, čj. 11 Cmo 309/2000 - 307, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2000, čj. 14 Cm 31/96 - 275, kterým byla zamítnuta žaloba M. o. (stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem) proti žalované Městské části Praha 5 na určení vlastnictví k nemovitostem, vedeným v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Praha pro k. ú. Smíchov, zapsaným na listu vlastnictví 2954, č. parc. 2755, č. p. 169, č. parc. 2756 a 2757.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že při rozhodování v předmětné věci bylo porušeno její právo na vlastnictví založené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V napadených rozhodnutích nebyly náležitě zhodnoceny všechny provedené důkazy. Soudy obou stupňů se zaměřily pouze na to, zda k podpisu darovací smlouvy, jíž byly shora označené nemovitosti (dále též "Bertramka") darovány státu, došlo za podmínek upravených v ustanovení § 37 ObčZ a všechny další důkazy zcela pominuly. Ve svých rozhodnutích převzaly právní obranu žalované, že jediným důvodem pro darování "Bertramky" státu byl její neutěšený technický stav, na jehož odstranění neměla stěžovatelka dostatek vlastních finančních prostředků. Předsedkyně M. o. prof. J. S. nikdy vážně o převodu "Bertramky" neuvažovala a k nabídce daru dopisem ze dne 9. 1. 1986 ji vedl jen dlouhodobý nátlak ze strany ministerstva kultury, ministerstva financí, Národního muzea a orgánů StB, včetně stranických složek KSČ, a výhrůžky profesní i další újmy vůči ní a členům její rodiny. Protože J. S. již nežije, nelze jmenovitě určit konkrétní osoby, které s ní tehdy o "Bertramce" vedly jednání. O tom, že J. S. měla oprávněný strach, svědčí i skutečnost, že se o těchto osobách bála hovořit a zmiňovala se o nich jen velmi neurčitě. Jmenovaná nikdy neseznámila členstvo spolku s bližšími okolnostmi svých jednání ani s tím, že "Bertramka" by měla být převedena na stát. O tom, že J. S. uzavřela darovací smlouvu pod shora zmíněným tlakem svědčí i to, že smlouvu podepsala, aniž by tento závažný krok předem projednala na valné hromadě spolku. Tímto jednáním porušila stanovy M. o. (dále jen "Stanovy"), které v čl. 15 dovolovaly rozhodovat o majetku spolku výlučně jen valné hromadě. Článek 21 Stanov neopravňoval předsedkyni spolku M. o. ke zcizení jejího majetku, čímž nepochybně darování nemovitostí je. Stěžovatelka je přesvědčena, že toto překročení kompetence její předsedkyně, muselo být druhé straně známo, a nemohlo tak směřovat k platnému právnímu úkonu o převodu nemovitosti. Žalovaná měla stanovy stěžovatelky k dispozici i v roce 1986, kdy byl její právní předchůdce tzv. dohlédacím orgánem nad její činností. Nemůže tedy nyní tvrdit, že nebylo její povinností ověřit si rozsah oprávnění statutárního představitele spolku. Stěžovatelka závěrem zdůraznila, že darování "Bertramky" státu bylo vynuceno tehdejším politickým klimatem, neboť společnost se tehdy velmi nerada smiřovala s faktem existence soukromého spolku.

Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Na základě této skutečnosti přerušil Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky usnesením ze dne 27. listopadu 2002, čj. I. ÚS 272/01 - 10.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17. 12. 2002, čj. 35 Odo 317/ 2001 - 331, odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Jeho rozhodnutí se tedy merita věci nijak nedotklo, proto mohl Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti pokračovat.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti návrhu stěžovatelky a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje.

Poté se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, čímž je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, zda napadeným rozhodnutím došlo k porušení základního práva nebo svobody stěžovatelky. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ze spisu sp. zn. 14 Cm 31/96 bývalého Krajského obchodního soudu v Praze (nyní Městský soud v Praze), Ústavní soud zjistil, že předmětná věc byla projednávána již od roku 1991. Nejprve bývalá Státní arbitráž svým rozhodnutím ze dne 7. 11. 1991, čj. 15 100/91/14 - 12, určila, že darovací smlouva ze dne 16. 1. 1986, uzavřená mezi stěžovatelkou a tehdejším ObNV Praha 5, jíž stát nabyl do svého vlastnictví objekt "Bertramka" včetně pozemků, je platná. K odvolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR, tehdy jako soud odvolací, usnesením ze dne 10. 3. 1992, čj. 1752/91/5 - 16, rozhodnutí státní arbitráže zrušil a věc vrátil Krajskému obchodnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Ten rozsudkem ze dne 5. 11. 1993, čj. 14 Cm 626/92 - 64, žalobu stěžovatelky na vydání věci ("Bertramky" včetně pozemků) zamítl. Po dalším odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 1995, čj. 14 Cm 626/92 - 128, změnil rozsudek Krajského obchodního soudu tak, že žalované uložil, aby stěžovatelce Bertramku vydala.

Následovalo dovolání žalované strany, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 6. 3. 1996, čj. Odon 34/95 Hu-Ho - 173, tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vrchní soud poté usnesením ze dne 15. 8. 1996, čj. 11 Cmo 167/96 - 185, zrušil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993 a věc mu vrátil, jako soudu I. stupně, k dalšímu řízení.

Krajský obchodní soud v Praze (dále též "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 14. 4. 2000, čj. 14 Cm 31/96 - 275, zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že je vlastníkem "Bertramky". Po rozsáhlém dokazování uzavřel, že z žádné svědecké výpovědi nevyplynulo, že by prof. J. S. učinila právní úkon, tj. podpis darovací smlouvy, v důsledku bezprávné výhrůžky. Žádný ze svědků nekonkretizoval, kdo a jakým způsobem u jmenované vynucoval zmíněný projev vůle. Soud I. stupně vzal za prokázané, že v okamžiku darování nemovitosti státu předsedkyně M. o. prožívala stavy sklíčenosti a stresu, ale psychické donucení vůči ní prokázáno nebylo. Absolutní neplatnost darovací smlouvy v důsledku absence svobodné vůle při jejím uzavření nebyla prokázána ani listinnými důkazy. Podle závěru soudu I. stupně nebylo v řízení prokázáno, že by na prof. S. byl činěn psychický nátlak.

Pokud jde o neplatnost právního úkonu pro překročení oprávnění prof. J. S., jako předsedkyně M. o., darovat Bertramku státu (jednala v rozporu se stanovami tohoto spolku), stěžovatelka, podle závěru soudu I. stupně, neprokázala, že by žalovaná znala obsah těchto stanov. Spis vedený na tehdejším ObNV Praha 5 stanovy stěžovatelky neobsahoval. Soud I. stupně proto rozhodl, že se jednalo, v souladu s ustanovením § 20 odst. 2 ObčZ, ve znění zákona č. 131/1982 Sb., o platný právní úkon.

Po odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2001, čj. 11 Cmo 309/2000 - 307, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Podle odůvodnění rozsudku se zcela shoduje se soudem I. stupně v jeho skutkovém závěru o tom, že žádné konkrétní bezprávné výhrůžky vůči stěžovatelce nebo osobám za ni jednajícím nebyly prokázány (§ 37 ObčZ). Formy, jakými se tehdy vůči stěžovatelce projevovaly snahy státu získat její významnou nemovitost do vlastnictví, byly vlastní charakteru tehdejšího autoritativního státu, který ani v kulturní oblasti nevystupoval vždy adekvátně, ale vystupoval z pozic důrazně hájeného tzv. veřejného zájmu. To vytvářelo situaci, kdy se funkcionáři stěžovatelky museli oprávněně cítit pod dvojím tlakem, daným jednak objektivním stavem památky, jednak vědomím, že ji neudrží a budou ji muset věnovat státu. Velmi důležitou okolností zde byla právě ekonomická tíseň a ohled na stav památky, které vedly stěžovatelku k tomu, že vůbec o darování nemovitosti státu uvažovala. Bez této skutečnosti by nepochybně takovému tlaku nepodlehla. Vrchní soud učinil závěr, že z obsáhlých zjištění soudu I. stupně nic nenasvědčuje tomu, že by smlouva o darování předmětných nemovitostí byla uzavřena pod bezprávnou výhrůžkou, vzbuzující důvodnou bázeň ve smyslu ustanovení § 37 ObčZ, popřípadě že by takový nátlak byl v příčinné souvislosti s daným právním úkonem. Není pochyb o tom, že smlouva byla uzavřena v tísnivých poměrech stěžovatelky. To však není, podle odvolacího soudu, pro posouzení věci z hlediska absolutní neplatnosti smlouvy rozhodné a mohlo by být pouze důvodem k případnému odstoupení od smlouvy, k čemuž však nedošlo.

Vrchní soud rovněž posuzoval otázku závaznosti darovací smlouvy z hlediska oprávnění osob za stěžovatelku jednajících. Podpůrně vycházel z ustanovení § 20, za použití § 496 ObčZ, ve znění zákona č. 131/1982 Sb., neboť šlo o právní vztah státu a spolku, který neměl povahu socialistické organizace. Uvedl, že se opřel o ustálený výklad právní teorie, podle něhož oprávnění statutárního orgánu činit právní úkony je založeno již zákonem anebo organizačními předpisy, takže statutární orgán byl již tehdy oprávněn jednat jménem organizace ve všech věcech. Jeho oprávnění jednat v rámci úkolů organizace bylo tedy neomezené, a tím odpadalo i použití § 20 odst. 2 ObčZ, jež připouštělo možnost, aby organizace jednáním svých pracovníků nebo členů nebyla vázána. Oprávnění jednat za organizaci se již tehdy posuzovala obdobně tomu, jak bylo znění občanského zákoníku novelizováno zákonem č 509/1991 Sb. Jinak by byla ohrožena právní jistota při vytváření právních vztahů, které se zakládají těmi, kdo za organizaci činí právní úkony. I když v předmětné věci byl, podle § 15 odst. 1 stanov, souhlas s nakládáním s nemovitostmi vyhrazen valné hromadě spolku, nebylo by to možné, ani při extenzivním rozšíření tohoto oprávnění na darování nemovitostí, považovat za překážku závaznosti smlouvy pro stěžovatelku, z důvodu překročení oprávnění za stěžovatelku jednajících osob, protože právní úkon učinil její statutární orgán. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17. 12. 2002, čj. 35 Odo 317/ 2001 - 331, odmítl jako nepřípustné. Po přezkoumání obsáhlého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoli ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, proto mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody, chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud proto zkoumal, zda obecné soudy svými rozhodnutími, při posuzování platnosti předmětné darovací smlouvy, nevybočily z mezí a zásad spravedlivého procesu a neporušily tak některé ze základních práv a svobod stěžovatelky. K tomu dochází tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně (viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94, C.H. Beck, Praha, sv. 3/1995, str. 257). V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. Takováto situace v přezkoumávané věci nastala.

Z řízení před obecnými soudy vyplývá, že stěžovatelka se žalobou domáhala vydání rozhodnutí o určení vlastnického práva ke shora uvedeným nemovitostem. Svoji žalobu opřela především o argument, že darovací smlouva ze dne 16. 1. 1986 je neplatná podle ustanovení § 37 ObčZ tehdy platného, a to jednak z toho důvodu, že na předsedkyni M. o. prof. J. S. byl při uzavření darovací smlouvy vyvíjen nátlak a dále proto, že prof. J. S. nebyla podle stanov oprávněna k podpisu této darovací smlouvy.

Soudy obou stupňů, které ve věci rozhodovaly naposledy, dospěly ke shodnému závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by smlouva o darování Bertramky byla uzavřena pod bezprávnou výhrůžkou, vzbuzující důvodnou bázeň ve smyslu § 37 ObčZ, popřípadě že by takový nátlak byl v příčinné souvislosti s daným právním úkonem. V otázce neplatnosti darovací smlouvy pro překročení oprávnění prof. J. S., jako předsedkyně M. o., za ni jednat pro rozpor se stanovami spolku, dospěly ke shodnému závěru, že darovací smlouva je platná.

Obecné soudy se poměrně obsáhle věnovaly zjišťování okolností, za nichž byla, dne 16. 1. 1986, uzavřena mezi stěžovatelkou a tehdejším ObNV Praha 5 darovací smlouva, jíž tehdy stát nabyl do svého vlastnictví objekt "Bertramka" včetně pozemků. Platnost darovací smlouvy, jako právního úkonu, posuzovaly podle § 37 ObčZ, podle kterého: "právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný". Soudy se soustředily zejména na objasňování skutečnosti, zda vůle prof. J. S., tehdejší předsedkyně spolku, darovat Bertramku státu nebyla ovlivněna psychickým donucením. Dospěly v podstatě k závěru, že z žádného důkazu jednoznačně nevyplynulo, že by předsedkyně M. o. prof. J. S. uzavřela darovací smlouvu pod bezprávnou výhrůžkou, vzbuzující důvodnou bázeň ve smyslu § 37 ObčZ. Logickým důsledkem shora citovaných rozhodnutí obecných soudů by tedy měl být závěr, že stěžovatelka, prostřednictvím prof. J. S., darovala státu Bertramku svobodně a skutečnost, že prof. J. S. postupovala v rozporu se stanovami spolku, je pro danou věc nerozhodná.

S tímto závěrem ovšem nemůže Ústavní soud souhlasit, protože je v rozporu se skutečnostmi, zjištěnými ze spisu sp. zn. 14 Cm 31/96 bývalého Krajského obchodního, nyní Městského soudu v Praze. Z obsahu tohoto spisu vyplývá, že na stěžovatelku byl zejména od roku 1983 vyvíjen soustavný nátlak, směřující k převedení Bertramky do státního vlastnictví (viz výpovědi svědků např. J. V., č. l. 26 spisu, O. P., č. l. 27, M. K., č. l. 42, M. K., č. l. 219, Z. J., č. l. 128 p. v. spisu, J. S., č. l. 232 p. v. spisu, apod.).

O organizovaném nátlaku na stěžovatelku v naznačeném směru svědčí nepřímo i fotokopie dopisu ředitele Národního muzea v Praze Dr. A. Č. Ministerstvu kultury ČR ze dne 2. září 1982 (č. l. 116 spisu), či dopis stejného odesílatele I. náměstkovi ministra kultury ČSR M. K. ze dne 3. ledna 1986 (č. l. 101 -102 spisu).

Při posuzování věci obecné soudy nebraly dostatečně v úvahu ani dobové souvislosti a okolnosti, za nichž k darování Bertramky došlo. M. o. byla spolkem existujícím podle zákona č. 68/1951 Sb., byla tedy "nesocialistickou organizací", jejíž existence a činnost byla sice "tolerována", ale nijak usnadňována. Spolku nebylo např. dovoleno pracovat tak, aby si vydělal jak na svoji činnost, tak na údržbu Bertramky.

V této souvislosti je odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, vnitřně rozporné. Na jedné straně konstatuje, že formy, jakými se tehdy vůči stěžovatelce projevovaly snahy státu získat její významnou nemovitost do vlastnictví, byly vlastní charakteru tehdejšího autoritativního státu, takže se funkcionáři stěžovatelky museli oprávněně cítit pod dvojím tlakem, jednak stavu památky, jednak vědomím, že ji neudrží a budou ji muset věnovat státu. Důležitou okolností zde byla právě ekonomická tíseň a ohled na stav památky, které vedly stěžovatelku k tomu, že vůbec o darování nemovitosti státu uvažovala. Bez této skutečnosti by nepochybně takovému tlaku nepodlehla (strana 4. rozsudku). Na druhé straně pak činí závěr, že nic nenasvědčuje tomu, že by smlouva o darování předmětných nemovitostí byla uzavřena pod bezprávnou výhrůžkou, vzbuzující důvodnou bázeň ve smyslu ustanovení § 37 ObčZ, popřípadě že by takový nátlak byl v příčinné souvislosti s daným právním úkonem. Připouští, že smlouva byla uzavřena v tísnivých poměrech stěžovatelky, což ovšem nepovažuje, pro posouzení věci z hlediska absolutní neplatnosti smlouvy, za rozhodné a mohlo by být pouze důvodem k případnému odstoupení od smlouvy (str. 5 rozsudku).

Vnitřní rozpornost odůvodnění tohoto rozsudku spočívá v tom, že na jedné straně existenci nátlaku připouští, ovšem na straně druhé jeho význam bagatelizuje a posouvá do oblasti "tísně a nápadně nevýhodných podmínek" ve smyslu § 49 odst. 3 ObčZ v tehdejším znění. Ustanovení § 37 ObčZ tehdy platného (dnes § 37 odst. l) ovšem zní jasně, neboť z něj vyplývá, že buď svobodná vůle je, a pak je právní úkon platný, anebo svobodná není, s důsledkem absolutní neplatnosti takovéhoto úkonu.

Při interpretaci "svobodné vůle" představitelů stěžovatelky v době darování Bertramky si lze jen obtížně představit, že spolek, který za svůj vznik v roce 1927 a za svoji následnou existenci vděčil jen Bertramce, jejíž byl vlastníkem, se této podstaty své existence vzdá, dobrovolně a bez nátlaku, v zájmu obdarování státu, který mu jeho činnost nijak neusnadňoval. Vždyť Bertramka byla důvodem vzniku M. o. a základem činnosti toto spolku. Podle závěru Ústavního soudu lze tedy existenci svobodné vůle stěžovatelky posuzovat jen v tomto kontextu a ne se jen formalisticky soustřeďovat na prokazování tzv. "bezprávné výhrůžky" ve smyslu komentáře k § 37 ObčZ. K argumentaci odvolacího soudu, který tendoval k posuzování darovací smlouvy jako právního úkonu provedeného v tísni, nutno podotknout, že podmínky pro odstoupení od smlouvy podle § 49 odst. 3 ObčZ (dnes § 49 ObčZ) byly vždy stanoveny kumulativně, tj. musela současně existovat tíseň a nápadně nevýhodné podmínky. Uvažování o "nápadně nevýhodných podmínkách" při darovací smlouvě, kde neexistuje žádné protiplnění, postrádá smyslu.

Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda obecné soudy, při posuzování platnosti předmětné darovací smlouvy z hlediska oprávněnosti předsedkyně M. o. tuto smlouvu uzavřít, nevybočily z mezí ústavnosti.

Soud prvního stupně při posuzování této otázky dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že by žalovaný, tehdejší ObNV Praha 5, znal obsah těchto stanov. Pak už jen na základě ustanovení § 20 odst. 2 ObčZ, tehdy platného, ve znění zákona č. 131/1982 Sb. (dále jen ObčZ), rozhodl, že se jednalo o platný právní úkon. Soud I. stupně ovšem nevěnoval dostatečnou pozornost prokazování skutečnosti, zda tehdejší ObNV Praha 5 měl k dispozici stanovy spolku M. o. zda znal jejich obsah. Spokojil se pouze s konstatováním, že spis vedený na ObNV Praha 5 stanovy neobsahoval, a svůj závěr opřel pouze o tuto skutečnost. Ze soudního spisu přitom vyplývá, že při jednání bývalého Krajského obchodního soudu v Praze, konaném dne 18. 10. 1993, byly stanovy M. o. z r. 1951 čteny jako důkaz. V odůvodnění rozsudku tohoto soudu ze dne 5. 11. 1993, čj. 14 Cm 626/92 - 64, je uvedeno, že žalobce (tj. stěžovatelka) neprokázal, že žalovaná obsah stanov znala. Z tohoto tvrzení vycházel i soud I. stupně, který při svém dokazování vážně pochybil, neboť se v podstatě nezabýval skutečností, zda v době podpisu smlouvy měl ObNV stanovy k dispozici, zda jejich obsah znal, či neznal.

Tento závěr, tj. že žalovaná strana neznala obsah stanov, je nevěrohodný. V uvedené době jistě v obvodě ObNV Praha 5 nebylo tolik nesocialistických organizací, aby o nich tento mocenský orgán neměl přehled, zejména jednalo-li se o soukromý spolek typu M. o., vlastnící tak významný objekt. Je velmi nepravděpodobné, že se tehdejší funkcionáři ObNV Praha 5, při přebírání tohoto významného objektu, nezabývali právními aspekty této smlouvy a právním postavením dárce. Lze jen těžko věřit, že zástupci obdarovávaného státu neznali stanovy stěžovatelky, zejména přihlédne-li se k pozornosti, která se převodům "národního majetku" tehdy věnovala. Vždyť při dispozicích s tzv. národním majetkem, včetně jeho nabývání, byli všichni funkcionáři velmi obezřetní, vědomi si jeho "zvýšené ochrany". Pokud se otázkami stanov nikdo ze zmíněných funkcionářů tehdy nepokládal za nutné abývat, svědčí to spíše o pohrdání právem v důsledku mocenské převahy, kterou tehdejší stát uplatňoval vůči nesocialistickým organizacím typu M. o. Jestliže funkcionáři ObNV Praha 5 postupovali tímto způsobem, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži stěžovatelky.

Odvolací soud posuzoval tuto otázku pouze z pozice ustanovení § 20, za použití § 496 ObčZ tehdy platného. Dospěl k závěru, že předsedkyně spolku byla oprávněna navenek spolek zastupovat jako jeho statutární orgán (viz shora).

Ústavní soud se s tímto právním názorem odvolacího soudu neztotožnil. Odvolací soud vycházel z extenzivního výkladu tehdy platného § 20 ObčZ a opřel se o názory právní teorie, uvedené v komentáři k tomuto ustanovení, což při posuzování dané věci nelze akceptovat. Při posuzování mezí oprávnění jednat za spolek M. o. je třeba uvážit, že se jednalo, ve smyslu § 18 ObčZ, o tzv. jinou socialistickou organizaci. Občanský zákoník neznal pojem statutární orgán. Rozsah oprávnění jednat za organizaci bylo proto třeba posuzovat podle zákona nebo podle organizačních předpisů této organizace, v daném případě podle stanov spolku. Navíc darování majetkové podstaty uvedeného spolku, jíž Bertramka nesporně byla, lze považovat za právní úkon v rámci plnění úkolů organizace jen s velkou fantazií. Odvolací soud tím, použil neadekvátně extenzivní výklad ustanovení § 20 ObčZ, vybočil nejen z mezí zákonnosti, ale i z mezí ústavnosti ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svými rozhodnutími napadenými ústavní stížností, vybočily, při posuzování platnosti předmětné darovací smlouvy, z mezí a zásad spravedlivého procesu stanovených v článku 36 odst. 1 Listiny, neboť jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Příliš restriktivním výkladem § 37 ObčZ a nadměrně extenzivním výkladem § 20 téhož zákona došlo ze strany obecných soudů k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Pro úplnost nutno dodat, že stěžovatelka rovněž namítala, že při rozhodování obecných soudů bylo porušeno její právo na vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Tento odkaz však blíže neodůvodnila, namísto toho velmi obšírně napadla postup rozhodování soudů obou stupňů. Ústavní soud se proto zabýval i tvrzeným porušením čl. 11 Listiny, tedy práva vlastnit majetek. Zde je nutno uvést, jak již bylo mnohokrát Ústavním soudem judikováno, že uvedeným ustanovením Listiny je chráněno vlastnické právo jako takové, tedy vlastnické právo již existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. července 2004

 

Soudní spor o Bertramku trval 18 let 

 Poté co zástupci Městského úřadu přestali jednat s výborem Mozartovy obce o eventualitách vzájemné spolupráce při správě Bertramky, musel se výbor MO obrátit na soud.

25. 6. 1991	podala Mozartova obec soudní žalobu o navrácení Bertramky.
7. 11. 1991	žalobu zamítla samosoudkyně JUDr. Naďa Miková.
10. 3. 1993	Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil.
5. 11. 1993	žalobu znovu zamítla JUDr. N. Miková.
24. 5. 1995	Vrchní soud rozhodl o vrácení Bertramky Mozartově obci (znění rozsudku viz níže).
12. 2. 1996	Nejvyšší soud odložil vykonavatelnost tohoto rozsudku.
6. 3. 1996	Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu.
14. 4. 2000	Krajský obchodní soud žalobu MO zamítl.
17. 1. 2001	Vrchní soud tento rozsudek potvrdil.
17. 2. 2002	Nejvyšší soud odmítl dovolání MO jako nepřípustné.
14. 7. 2004	Ústavní soud přijal ústavní stížnost MO a svým Nálezem zrušil rozsudky Krajského a Vrchního soudu, protože "bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod".
3. 6. 2005	se konalo u Městského soudu další jednání v uvedeném sporu a bylo samosoudkyní JUDr. N. Mikovou odročeno na 19.8.2005, to však bylo posléze JUDr. Mikovou odvoláno a další jednání bylo stanoveno na 5.10.2005.

 

Ani toto jednání se nekonalo. Muselo být odloženo pro vážné onemocnění naší právní zástupkyně. Jak se ukázalo, mnohaleté trvání procesu o Bertramku nevydrželo zdraví už druhého právního zástupce MO. V předvečer velkého Mozartova jubilea - dne 18. prosince 2005 - paní JUDr. Helena Teissingová zemřela. Členové Mozartovy obce, které tato skutečnost velmi zarmoutila, na ni budou vzpomínat v nejlepším. Zájmy Mozartovy obce zastupovala s vysokou profesionalitou a s všestranným porozuměním kultivované osobnosti. Klíčové rozhodnutí Ústavního soudu z července roku 2004 bylo dosaženo také díky jejím odborným znalostem a sympatiím pro naši věc.

V lednu 2006 byly spisy její likvidované kanceláře,  týkající se našeho  sporu o Bertramku, předány prostřednictvím mgr. Bohdany Hejdukové, pověřené k tomu Českou advokátní komorou, představitelům MO. Výbor MO pak na několika schůzích projednával volbu nového právního zástupce. Potěšitelné bylo mj., že několik nabídek přišlo spontánně přímo z řad českých advokátů. Konečná volba padla na JUDr. Jana Pavloka, vysoce kvalifikovaného právního experta, který mj. vyučuje evropské právo na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE v Praze a pro situaci i kulturní  poslání Mozartovy obce projevuje velké porozumění.

 

9. 3. 2007	se konalo další jednání u Městského soudu. Vypovídala svědkyně strany žalované, bývalá vedoucí oddělení ONV Praha 5 pí. Žežulková. Poté bylo jednání odročeno na neurčito, soud rozhodne o návrzích podaných oběma stranami.
11. 6. 2007	nařídila JUDr. Miková další jednání na 22. srpna 2007. - 20. srpna 2007 však bylo toto jednání na žádost protistrany odročeno, a to na 5. září 2007.
5. 9. 2007	Protože soud opomněl objednat svědky, bylo jednání krátké a týkalo se jen případných dalších listinných svědectví. Další jednání bylo nařízeno na 19. října 2007.
19. 10. 2007	byly při jednání vyslechnuty dvě svědkyně protistrany a jednání bylo odročeno na 30. listopadu.
30. 11. 2007	byly předneseny závěrečné řeči obou stran. Soudkyně JUDr. N. Miková pak nařídila další jednání na 7. prosince.
7. 12. 2007	Obsahem jednání bylo pouze vynesení rozsudku samosoudkyně JUDr. Naděždy Mikové. Počtvrté žalobu Mozartovy obce zamítla. V ústním zdůvodnění uvedla mj., že "soud dospěl k opačnému názoru než Ústavní soud". "Soud opakovaně prezentuje svůj názor, že žalobce má nárok morální, ne však právní, protože předsedkyně MO Snížková učinila darovací úkon svobodně."
3.4.2008	Teprve čtyři měsíce od vynesení rozsudku JUDr. N. Mikové, která naši žalobu znovu zamítla,  odeslal Městský soud právnímu zástupci MO písemné znění rozsudku. Proti tomuto rozsudku podala MO 21.4.2008 odvolání.
16.10.2008	se konalo jednání u Vrchního soudu, Praha 4-Pankrác, nám. Hrdinů. Předsedkyně senátu JUDr. Eva Sekaninová konstatovala, že v případě budovy čp. 169 (Bertramka) „poslední návrh rozsudečného výroku neodpovídá stavu v katastru nemovitostí“ na internetu ke dni 22. 9. 2008. MO bylo uloženo, „aby předložila originál aktuálního výpisu z katastru nemovitostí“. Poté bylo jednání odročeno na 11.12. 2008, ale den předtím bylo jednání na žádost protistrany znovu odloženo na 19. 2. 2009 ve 14 hod., přízemí, č. dv. 4.
19.2.2009	rozhodl senát Vrchního soudu v Praze za předsednictví JUDr. Evy Sekaninové, že se vyhovuje žalobě Mozartovy obce proti Městské části Praha 5 ve sporu o určení vlastnictví usedlosti Bertramka. Stalo se tak více než 5 roky po rozhodnutí Ústavního soudu z 14. 7. 2004, během nichž po čtvrté zamítl žalobu Mozartovy obce – v rozporu s rozhodnutím ÚS ! - dne 7. 12. 2007 Městský soud pro Prahu 5 (samosoudce JUDr. N. Miková) a až nyní mohl Vrchní soud jako soud odvolací takové rozhodnutí zrušit a vydat rozsudek v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu. Právní zástupce Prahy 5 má ještě teoretickou možnost podat ve lhůtě dvou měsíců po doručení rozsudku tzv. dovolání k Nejvyššímu soudu.

Dne 1. září 2008 odvysílala ČT 1 v pořadu "Reportéři ČT" dokument o soudním sporu o Bertramku. Doporučujeme všem, kteří reportáž neviděli, její zhlédnutí na internetu:

http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/1142743803-reporteri-ct/208452801240033-03.09.2008-12:50.html

 

Před 219 lety (14.7.1789) padla Bastila, symbol ztrouchnivělého feudálního režimu a před 4 roky (14.7.2004) vydal Ústavní soud České republiky nález, kterým - s odvoláním na Listinu základních práv a svobod - stvrdil oprávněnost ústavní stížnosti Mozartovy obce, jíž bylo roku 1986 ztrouchnivělým komunistickým režimem zabaveno její sídlo (vila Bertramka). Zabaveno bylo ze dne na den, k vrácení původnímu majiteli nestačilo ani 18 let existence režimu, který se považuje za demokratický, ani 4 a půl roku od výroku Ústavního soudu.

* * *

Aby si mohla veřejnost učinit svůj názor na spor, o němž česká justice jedná už 18. rok, stačí snad předložit v plném znění jeden z dokumentů, který je už po léta uložen v soudním spisu. Máme ho za dokonalou ukázkou toho, jak byl za totality v únoru roku 1984 na ministerstvu financí vymyšlen plán na konfiskaci Bertramky. Jeho podstatou bylo: na pohledávku Mezinárodní nadace Mozarteum, která na Bertramce ještě vázla, budou uplatněny dekrety presidenta republiky z r. 1945 (ač už dávno skončila jejich právní účinnost), a tento majetek bude státem vyhlášen za konfiskovaný. Mozartova obec bude prohlášena za dlužníka čs. státu (ač měla od r. 1958 ve smlouvě s Národním muzeem, že budovy na Bertramce bude udržovat v řádném stavu Národní muzeum). Výsledek této totalitní právní obezličky: "…nebrání tudíž nic tomu, aby na úhradu pohledávky čs.státu z titulu provedených investic, byla dlužníkem-vlastníkem objektu čp. 169 v Praze 5 "Bertramka" nemovitost věnována čs.státu.." Ještě dva další roky se Mozartova obec dokázala tomuto pekelném plánu komunistické totalitní státní administrace bránit...

Soudruhem Muroněm vypracovaný plán v plném znění:

Ministerstvo financí
České socialistické republiky
Čj.314-M/1358/1984-Fa V Praze 22.února 1984
Letenská 15, Praha 1
věc: Nemovitost čp.169 v Praze "Bertramka" - dispozice s nemovitostí
K čj. 14 713 ze dne 4.11.1982
ref. Dr.Fučíková, 514 2625

Ministerstvo kultury ČSR
Praha
-------------------------------

Vaší žádosti o stanovisko k otázce právních vztahů k nemovitosti čp. 169 v Praze 5 "Bertramka", po projednání s federálním ministerstvem financí sdělujeme:

Ministerstvo financí ČSR posoudilo celou problematiku předmětné nemovitosti z hlediska dekretu presidenta republiky č.108/1945 Sb. a dospělo k závěru, že pohledávku z titulu zástavního práva pro část kupní ceny lze jako majetkové právo ve vlastnictví rakouské (z etnického hlediska německé) právnické osoby, považovat za ex lege konfiskovanou pro čs.stát podle § 1 odst.1 č.1 citovaného dekretu. Podle výkladu této normy je u právnických osob - obdobně jako u osob fyzických – jedním ze znaků pro konfiskaci moment národnostní, tedy skutečnost, že většina členů právnické osoby byla německé národnosti, případně měla vnitřní jednací řeč a správu německou, což v daném případě bylo nepochybně splněno.

Za tohoto stavu věci budou tedy, jak nám sdělilo federální ministerstvo financí, pohledávky Mozartea, zajištěné zástavním právem na nemovitosti čp. 169 v Praze 5 "Bertramka" vypořádány článkem 1 smlouvy mezi ČSSR a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních a majetko-právních otázek, přičemž pro posouzení není rozhodné, že nárok na úhradu nebyl v přípravném řízení (akcí R) uplatněn, ani že si k němu rakouská strana zatím nevyžádala informace v rámci právní pomoci podle příslušných ustanovení této smlouvy.

Doporučujeme, abyste učinili taková opatření, aby o této skutečnosti, která de facto nastala ex lege po účinnosti zmíněného dekretu presidenta republiky a měla být tudíž již dříve realizována, nebyla rakouská úřední místa a ani rakouská mezinárodní nadace Mozarteum se sídlem v Solnohradě z čs.iniciativy informována.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem se stala předmětná pohledávka pohledávkou čs.státu, která je ve správě příslušného ONV. Nebrání tudíž nic tomu, aby na její úhradu a především na úhradu pohledávky čs.státu z titulu provedených investic, byla dlužníkem-vlastníkem objektu čp. 169 v Praze 5 "Bertramka" nemovitost věnována čs. státu. Je třeba, abyste provedení dalších opatření projednali v souladu s předpisy o správě národního majetku s fin.odborem ONV Praha 5, který současně o věci informujeme opisem tohoto dopisu.

Vedoucí oddělení Dr. J. Muroň v.r.

***

24. května 1995 - Vrchní soud v Praze

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

5 Cmo121/94-128

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Zachystalové a soudců JUDr. Zdeňka Kovaříka a JUDr. Evy Hodanové v právní věci navrhovatele Mozartova obec v České republice, Mozartova 169, Praha 5, zast. JUDr. Miloslavem Slabým, komerčním právníkem v Praze 8, Vacínova 10, proti odpůrci: Městská část Praha 5, Obvodní úřad pro Prahu 5, Praha 5, nám. 14. října 4, zast. JUDr. Vladimírem Stárkem, advokátem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 37, o vydání věci, o odvolání navrhovatele proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze č.j. 14 Cm 626/92-64 ze dne 5.11. 1993

t a k t o :

I. Napadený rozsudek se mění a zní takto:

Odpůrce je povinen vydat navrhovateli nemovitost č.p. 169 se stavebním pozemkem č. parc. 2755 a pozemky č. parc. 2756, 2757 s příslušenstvím v kat. území Smíchov, vše na LV č. 469 a to do tří měsíců od právní moci rozsudku.

Odpůrce je povinen nahradit navrhovateli náklady řízení ve výši Kč 3800,-. Tuto částku zaplatí na účet JUDr. Miloslava Slabého, komerčního právníka v Praze 8, Vacínova 10.

II. Odpůrce je povinen nahradit navrhovateli náklady odvolacího řízení ve výši Kč 1690,- a tuto částku zaplatit na účet JUDr. Miloslava Slabého, komerčního právníka v Praze 8, Vacínova 10.

O d ů v o d n ě n í :

Arbitrážní žádosti ze dne 25.6. 1991 se domáhal navrhovatel vydání rozhodnutí, kterým by byla určena neplatnost darovací smlouvy ze dne 16.1. 1986 a na základě toho rozhodnuto o vrácení objektu Bertramka navrhovateli.

Státní arbitráž pro hl. m. Prahu rozhodnutím č.j. 15100/91/14 ze dne 7.11 1991 rozhodla, že darovací smlouva ze dne 16.1. 1986 je platná. Rozhodnutí odůvodnila tím, že darovací smlouva je svých charakterem o bezplatném převodu vlastnictví do státního vlastnictví podle úst. vyhl. č. 90/1984 Sb. o správě národního majetku, že byl dodržen požadavek písemné smlouvy. Rozhodující arbitráž dále konstatovala, že navrhovatel v průběhu řízení neprokázal, že odpůrce mohl vědět o překročení oprávnění "statutárního zástupce" navrhovatele. Vzhledem k tomu, že stanovy nejsou obecně závazným právním předpisem, nelze dospět k závěru, že je odpůrce musel znát.

Toto rozhodnutí napadl navrhovatel včas podaným odvoláním, na jehož základě bylo pak bývalým Nejvyšším soudem v Praze usnesením č. j. 1752/91/5 ze dne 10.3. 1992 zrušeno a věc vrácena Krajskému obchodnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že na právní úkony navrhovatele v době uzavírání sporné darovací smlouvy se vztahoval §37 občanského zákoníku, který stanovil, že právní úkon musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Uložil soudu prvního stupně doplnit důkazní řízení ve smyslu návrhu odvolatele, a to zejména o důkazy o tom, že zákonem stanovený požadavek svobody vůle byl porušen a dále pak v otázce vědomosti odpůrce o obsahu stanov navrhovatele.

Soud prvního stupně doplnil důkazní řízení ve smyslu návrhu odvolatele o výslechy svědků p. dr. Jarmily Vrchotové, dr. Oldřicha Pulkerta, Mgr. Milana Salicha, dále o výslech účastníka řízení p. PhDr. Volka Tomislava, svědka dr. Miroslava Puchalského. Dále byl vyslechnut svědek dr. Bohuslav Čížek a svědkyně p. Jana Žežulková. Důkazní řízení bylo doplněno o listinné důkazy zachycené v protokolech o jednání před soudem prvního stupně.

Při jednání před soudem prvního stupně dne 21.10. 1992 upravil navrhovatel petit žaloby tak, že žádá vydání objektu Bertramka od Městské části Prahy 5 s tím, že zároveň upravuje označení odpůrce na Městskou část, Praha 5.

Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze č.j. 15 Cm 626/92-64 ze dne 5.11.1993 byla žaloba zamítnuta. Navrhovateli byla uložena povinnost zaplatit k rukám právního zástupce odpůrce JUDr. Vladimíra Stárka, advokáta v Praze, na náhradu nákladu řízení částku 2300,- Kč. Soud zhodnotil svědecké výpovědi a provedené listinné důkazy a dospěl k závěru, že se navrhovateli nepodařilo prokázat, že zemřelá prof. Smíšková, tehdejší předsedkyně Mozartovy obce, činila právní úkon - tedy uzavření darovací smlouvy ze dne 16.1. 1986 - pod tlakem psychického donucení. Konstatoval, že ze svědeckých výpovědí vyplývá, že byla sklíčena ze situace, že Bertramka bude předána státu a nakonec z toho, že Bertramka není ve vlastnictví Mozartovy obce tento stav však nelze hodnotit jako nátlak. Soud neshledal nesvobodu vůle. Konstatoval, že svědeckými výpověďmi nebylo prokázáno jakým způsobem byl nátlak na prof. Smíškovou činěn ohledně předání Bertramky, nebylo prokázáno, že by byla ohrožena činnost spolku, kdyby nebyla darovací smlouva uzavřena.

V odůvodnění se dále uvádí, že soud nezjistil jaké donucovací prostředky stát použil k tomu, aby donutil Mozartovu obec nebo její předsedkyni Jitku Smíškovou k předání Bertramky státu. Skutečnost, že různé instituce uvažovaly o získání Bertramky což vyplývá z listinných důkazů, ještě nedoložila donucovací záměr státu, který by byl na prof. Smíškovou k získání Bertramky vyvíjen.

Soud prvního stupně konstatoval, že navrhovatel neprokázal, že odpůrce znal obsah stanov, aby mohl vědět, zda prof. Smíšková překročila rozsah svého oprávnění a proto je právní úkon platný i ve smyslu ust. §20 odst. 1 o.z. Soud dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 16.1. 1986 je ve smyslu ust. §407 o.z. platná, a protože platnost či neplatnost darovací smlouvy byla předběžnou otázkou pro rozhodnutí sporu, soud žalobu zamítl v celém rozsahu.

Navrhovatel napadl rozsudek včas podaným odvoláním, jímž se domáhal změny tak, že žalobě bude vyhověno a odpůrci uložena povinnost vydat navrhovateli Bertramku s příslušenstvím /parcelami a zařízením/ v rozsahu podle darovací smlouvy ze dne 16.1. 1986 do 15 dnů od právní moci rozsudku a odpůrci uložena povinnost nahradit mu náklady ve výši Kč 5500,- k rukám komerčního právníka JUDr. Miloslava Slabého. Dále požadoval náhradu nákladů odvolacího řízení. Vytkl soudu, že nedostatečně zhodnotil skutkový stav, že neprovedl důsledně ty důkazy, které navrhovatel navrhl provést a provedené důkazy ne zcela správně zhodnotil skutkově a právně a v důsledku tohoto právního posouzení též celou věc vadně rozhodl. Uvedl, že soud prvního stupně sice respektoval formálně usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. 1752/91 a na jeho pokyn se zabýval otázkou svobodné vůle navrhovatele při darování a související otázkou, zda odpůrce znal obsah stanov Mozartovy obce, avšak dle názoru navrhovatele z jednotlivých protokolovaných důkazů vyplývá, že Bertramka byla předána v zájmu zachování Mozartovy obce, jinak by mohl být spolek rozpuštěn. Výbor byl proti darování, ale nedalo se nic dělat, tak vzal věc na vědomí. Navrhovatel dále uvedl, že podle vyjádření prof. Smíškové ke svědkovi dr. Pulkertovi byl na ni činěn nátlak ohledně předání Bertramky, zvláště z vedení aparátu Národního muzea, odkud dostávala pokyny a impulzy, jak majetek předat. Odvolatel uvádí, že i svědek Mgr. Salich vypověděl, že na předsedkyni byl činěn nátlak, že se cítila nervově otřesena, že o uzavření smlouvy se hovořilo, ale konkrétní jména osob nezní. I svědek Puchalský uvedl, že předsedkyně prohlásila, že musela darovat Bertramku pro velký nátlak a že byly porušeny předpisy, nikoho nejmenovala. Odvolatel vytýká soudu prvního stupně, že nereagoval na stanovistko dr. Volka jako účastníka na svědectví p. dr. Čížka.

Navrhovatel dále uvedl, že stanovy Mozartovy obce §15 vyhrazují jedině valné hromadě udělovat souhlas ke zcizování nemovitého majetku. Dne 22.2. 1984 MF sdělilo, že nic nebrání darování majetku Mozartovy obce státu, 14.12. 1984 začalo jednání o nabídce Bertramky státu mezi státními orgány. 20.12. 1984 ředitel Národního muzea upozornil, že je operativním správcem Bertramky, že v této době došlo k vyřešení majetkoprávních vztahů a že objekt Bertramky přejde do vlastnictví státu - ONV v Praze 5. O celé věci rozhodlo MF ČSR po dohodě s FMZV a informovalo Finanční odbor NVP a ONV v Praze 5. Bod 5 zápisu o informační schůzce stanoví, že stanovy Mozartovy obce musí být v platnosti dle původního znění. Dne 14.1. 1986 byla přijata nabídka daru, darovací smlouva ze dne 16.1. 1986 obsahuje jména a předmět darování. Dne 26.4. 1991 uznala zástupkyně starosty Městské části v Praze 5 nárok Mozartovy obce nejen morálně, ale i právně s tím, že postup předání majetku musí být projednán.

Navrhovatel dále uvedl, že Mozartova obec nebyla pro státní orgány v té době partnerem a o jednání nebyla informována až když bylo rozhodnuto, sdělil to jejím představitelům pracovník Národního muzea. O jednání bez účasti Mozartovy obce svědčí např. ve spise založený dopis ředitele Národního muzea ze dne 20.7. 1982, adresovaný Ministerstvu kultury, kde se uvádí: "O převedení Bertramky do socialistického vlastnictví požádalo Národní muzeum dopisem......ze dne 22.12. 1964 ......Žádost byla ze strany ONV, FO v Praze 5 zamítnuta dne 17.7. 1965". Vyjádření je v tom smyslu, že jde o zaplacení 125000,- Kčs do zahraničí v devizách. ONV podle pokynu NVP a MF převod zamítl. Obdobně není hodnocen dopis zástupkyně ředitele Muzea české hudby p. Aleny Valšubové v němž se uvádí: "Z rozhodnutí MK ČSR je předběžně uvažováno o event. možnostech převodu Bertramky do vlastnictví ČSSR. Dne 3.1. 1986 napsal ředitel Národního muzea dopis náměstkovi MK, v němž mimo jiné uvádí: "......je nutné, aby Mozartova obec konečně nabídla nemovitost Čs. státu".

Navrhovatel uvádí, že soud nevzal v úvahu, že žádnému z úředních jednání vedených na MF a MK na půdě Národního muzea a doložených ve spisech, nepředcházela ze strany Mozartovy obce nabídka státu. Naopak dopis MF adresovaný MK ze dne 22.2. 1984 představuje ve své podstatě koncepci konfiskačního aktu a konstruuje způsob vmanipulování Mozartovy obce do postavení dlužníka, který na úhradu dluhu - jehož výše není vůbec specifikována postoupí svůj majetek /Bertramku/ státu. Darovací nabídka profesorky Smíškové z ledna 1986 byla tedy pouze dalším a vynuceným důsledkem vynucením nadřízených míst a státního aparátu v době, kdy takovým rozhodnutím nebylo možno čelit.

Navrhovatel označil hodnocení Krajského soudu v Praze za jednostranná a mechanická. Z výpovědí je jednoznačně patrno v čem spočívala nesvoboda a tíseň předsedkyně Mozartovy obce p. Smíškové a nesvoboda vůle celé obce jako právního subjektu. Nebyl to jen strach a obava, že by Mozartova obec mohla být zrušena když nebude zcela loajální k požadavkům postátněné kultury, ale i tlak omezit její samostatnost a nezávislost tím, že bude zbavena majetku a spolkový majetek bude začleněn do socialistického majetku. Konečně obava, co se stane Mozartově obci byl odňat archiv a obstaveno konto a spolkový majetek, s nímž nebylo vládnoucím režimem podnikat tak, aby na sebe a na celou Mozartovu obec vydělal začal chátrat. Navrhovatel vytýká soudu, že věnoval velkou pozornost, aby snesením formálních argumentů a důkazů vyvrátil, že prof. jednala pod tlakem a v tísni a že přešel i judikaturu, která vykládá tíseň např. pro potřeby zák. č. 87/1993 Sb. Jednostranný důraz soudu prvního stupně na přímé formy nátlaku odporuje této judikatuře. I odpůrce uznával právně nároky Mozartovy obce, což soud neprávem přešel.

Navrhovatel dále uvedl, že odpůrce znal stanovy Mozartovy obce, vyjádřil se, že stanovy mají platit beze změny, z čehož vyplývá, že je znal. ONV musila být předkládána hlášení o činnosti a jako reprezentant státu měl povinnost ověřovat, zda jedná s kompetentními osobami zájmového spolku a v případě mimořádných akcí, jako bylo předání tak významného majetku, jakým byla Bertramka, měl se jako smluvní strana jistit, aby vše proběhlo legálně. Dle názoru navrhovatele bylo porušeno ust. a § 37 o.z. o svobodě jednání a vůle i § 20 odst. 1, 2 cit.zák. a § 407 o.z.

Odpůrce se k odvolání navrhovatel vyjádřil podáním ze dne 6.5. 1994, v němž označil rozsudek za věcně správný a vyslovil se pro jeho potvrzení. Konstatoval, že z provedených důkazů vyplynulo, že darovací smlouva ze dne 16.1. 1986 je platná. Navrhovateli se nepodařilo prokázat neplatnost této smlouvy důvodů tísně, tedy že tento úkon nebyl učiněn svobodně, konkrétně, a že tehdy jednající předsedkyně prof. Snížková a členka výboru dr. Drahoňovská učinily darovací úkon pod nátlakem. K námitce navrhovatele, že jmenované nemohly uzavřít darovací smlouvu bez souhlasu valné hromady uvedl, že neobstojí. za stát jednající p. Jana Žežulková neznala v době uzavírání darovací smlouvy aktivní činnost směřující k jejímu uzavření. Poukázal na dopis prof. Snížkové ze 7.1. 1986, adresovaný Národnímu muzeu, kde prof. Snížková poukazuje na jednání s ním, a zejména dohodu, že celá nemovitost Bertramky se daruje státu s tím, aby nemovitost poté byla státem odevzdána do správy Národního muzea. V tomto dopise prof. Snížková uvádí, že naložení s darovanou nemovitostí, neboť je to v zájmu této vzácné kulturní památky, která vyžaduje nákladné rekonstrukce. Prof. Snížková dále v dopise sděluje, že v tomto směru byla již dříve informována Ministerstvem kultury a financí ČSR, která k tomuto uvedeném dopise vyjadřuje prof. Snížková určitou nevoli nad tím, že věc zdržuje vypořádání pohledávek váznoucích na nemovitosti. Tuto otázku z podnětu Mozartovy obce opětovně řešilo Ministerstvo financí s Ministerstvem kultury. Prof. Snížková však ujišťuje, že k řešení má dojít v brzké době. Závěrem dopisu navrhuje, aby smlouva o užívání Bertramky uzavřená mezi Mozartovou obcí a Národním muzeem v Praze byla prodloužena na dobu 3 měsíců.

Odpůrce dále poukázal na výpověď svědka dr. Bohuslava Čížka, který uvedl, že snahou Mozartovy obce bylo předat Bertramku státu. K otázce nátlaku na jednající prof. Snížkovou a dr. Drahoňovskou v souvislosti s uzavřením darovací smlouvy svědek uvedl, že se mu to jevilo spíše naopak tzn. jmenované vyvíjely samy aktivní snahu darovací smlouvu uzavřít. Obdobně vypověděla i svědkyně Žežulková tehdejší vedoucí FO ONV Praha 5, která za stát podepisovala darovací smlouvu. Uvedla, že koncem roku 1985 byla navštívena prof. Snížkovou a dr. Drahoňovskou s tím, že tyto považují za optimální řešení předat Bertramku státu, a dále, že v žádném případě nebyl ze strany obvodního úřadu na prof. Snížkovou činěn nátlak.

Odpůrce konstatoval, že nebylo prokázáno, že by instituce, které se podílely na řešení uvedeného problému darování Bertramky státu činily jakýkoliv nátlak na navrhovatele, spíše opak je pravdou. Aktivity vedoucí k následnému uzavření darovací smlouvy vycházely ze strany navrhovatele. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že se nepodařilo prokázat, že by druhá jednající strana tedy za stát jednající p. Žežulková znala obsah stanov a zejména to, že věděla v době podepisování smlouvy, že darující činí tento úkon v rozporu se stanovami. Uvedl dále, že navrhovatel se dopouští při argumentaci se svými stanovami nepřesností. Podle § 14 stanov je zapotřebí souhlasu valné hromady k záležitostem taxativně vyjmenovaným, kde však nejsou uvedeny otázky spojené s nakládáním s nemovitým majetkem. Nakládání s majetkem upravuje § 15 stanov. V tomto ustanovení se však nehovoří o valné hromadě, ale používá se termín rozhodnutí členstva. Pojem členstvo není blíže specifikován a nejsou vymezeny procedurální otázky. V taxativním výčtu však zcela chybí darování nemovitostí a lze tedy dovodit, že k darování nemovitostí není zapotřebí souhlasu členstva a už vůbec ne valné hromady, která se vyjadřuje pouze k otázkám uvedeným v § 14 stanov.

Při jednání před odvolacím soudem ze dne 7.12. 1994 pak znovu zdůraznil, že pokud jde o nátlak na Mozartovu obec nebyl vyvíjen. Mozartova obec nebyla tak ekonomicky zdatná, aby mohla zabezpečit financování Bertramky, jejíž rekonstrukce si vyžádala značné náklady. Mozartova obec neměla ani finanční prostředky ani hovořit o tom, že v tomto ekonomickém tlaku, kdy měla Mozartova obec řešit situaci opravy Bertramky, lze spatřovat nesvobodu vůle. Pro Mozartovu obec bylo jediné možné řešení darovat Bertramku státu s tím, že bude využívána i ve prospěch Mozartovy obce a Městská část také Mozartově obci toto užívání Bertramky zajišťuje.

Při jednání před odvolacím soudem navrhovatel navrhl doplnit důkazní řízení o výslech dalších svědků, a to p. dr. Zdenky Psůtkové, Praha 2, Chodská 9, p. Zdenky Chuchrové, Praha 3, Křívá 26, a dále p. Marie Tykalové, Praha 5, Mahenova 1. Zdůraznil, že by tito svědkové měli být vyslechnuti k otázce nátlaku, který byl vyvíjen na p. prof. Snížkovou, neboť s ní byli v kontaktu. Dále navrhl doplnit důkazní řízení o listinu tzv. kopii informace pracovníků Ministerstva kultury /p. JUDr. Fromková/ a Národního muzea náměstkovi ministra Švagerovi ze dne 8.1. patrně 1986. Odvolací soud uložil navrhovateli usnesením vyhlášeným při jednání dne 7.12. 1994, aby sdělil bližší údaje identifikující tuto listinu tak, aby mohla být vyžádána od Národního muzea. Navrhovatel podáním ze dne 29.12. 1994 /list č. 90/ uvedl ve čtyřech bodech listiny, které jsou podle jeho názoru relevantní pro posouzení projednávané záležitosti.

Usnesením č.j. 5 Cmo 121/94-93 ze dne 11.1. 1995 bylo Národní muzeu uloženo, aby předmětné listiny předložilo odvolacímu soudu o 14 dnů od doručení usnesení.

Dopisem ze dne 27.3. 1995 Národní muzeum odvolacímu soudu sdělilo, že listinu označenou č. 1 a č. 4 nebylo možno v Národním muzeu dohledat, a že se obrátilo na Státní ústřední archiv Praha 1, Karmelitská 2, kde Karmelitská 2, kde dle informace Ministerstva kultury je možno dohledat korespondenci mezi Národním muzeem a Min. kultury ČR. Dále přiložil listiny, které odvolací soud nevyžádal, ale které předmětné věci týkají. V příloze dopisu ze dne 11.5. 1995 byla zaslána odvolacímu soudu Národním muzeem kopie dopisu Národního muzea ze dne 2.9. 1982, vztahující se k objektu Bertramka.

Při jednání konaném dne 24.5. 1995 svědkyně PhDr. Zdenka Psůtková vypověděla, že v době, kdy se mělo jednat o předání Bertramky byla u ní p. prof. Snížková, která byla její důvěrnou přítelkyní asi 7 x. V roce 1985 se u ní projevovaly depresivní stavy, stěžovala si na to, že je na ní činěn veliký tlak národního výboru, že bude muset Bertramku předat. Paní prof. bydlela v obvodě, kde se Bertramka nachází a svědkyně uvádí, že v tehdejší době měl národní výbor úžasný vliv, vládl v podstatě nad vším. Paní prof. se snažila Bertramku zachránit, věřila, že někdy dojde k převratu a že Bertramka bude zase vrácena Mozartově obci. Uvedla dále, že ke spolkům jako takovým nebyl příznivý vztah a nebylo proto vyloučeno, že by k rozpuštění Mozartovy obce a snažila se najít kličku, zkoušela všechno, co bylo možné, jak se vyhnout darování a snažila se udržet Bertramku nejdéle jak to bylo možné. Stěžovala si na nátlak, že si neví rady.

Z výpovědi další svědkyně, p. Zdenky Chuchrové odvolací soud zjistil, že Mozartova obec byla jediným spolkem nezastřešeným Československou hudební společností, jehož situace se ztížila v 80. letech, kdy se blížil konec lhůty užívání Bertramky, zakotvené ve smlouvě. V té době kolem 1,1, 1983 obavy o budoucnost Bertramky zesílily. Situace tížila všechny členy Mozartovy obce, zvláště prof. Snížkovu, která svědkyni několikrát říkala, že ze strany mocenských orgánů a institucí je na ni naléháno, aby Bertramku darovala státu, který jediný může poskytnout peníze na opravu Bertramky. Uváděla, že to je jediné řešení a že jí bylo vštěpováno, že tím, že by Bertramku nedarovala, mohla by zavinit havarijní stav Bertramky a nesla by za něj vinu. Svědkyně uvedla, že vinu na havarijním stavu Bertramky měla druhá smluvní strana t.j. Národní muzeum, která neplnila bod 3 smlouvy , neboť nezajišťovala udržování Bertramky. Uvedla dále, že p. prof. se snažila najít kličky jak uniknout a jedním z takových úniků bylo i prodloužení smlouvy. Po roce 1986 podlehla a Bertramku darovala. Dále zdůraznila, že oficiálně byla uznána neplatnost darovací smlouvy Obvodním úřadem v Praze 5, a poukázala na zápis z jednání o vrácení Bertramky Mozartově obci konaného dne 26.4. 1991.

 

Z listinných důkazů provedených před odvolacím soudem bylo zjištěno následující:

Z kopie dopisu RNDr. Adolfa Čejchana, CSc. ředitele národního muzea ze dne 3.1. 1986, adresovaného Doc. Ing. Milanu Kymličkovi, CSc. I. náměstkovi ministra kultury ČSR soud mimo jiné zjistil, že od roku 1983 probíhalo jednání v tom smyslu, že Mozartova obec daruje nemovitost čs. státu ke krytí pohledávek. Tento postup byl schválen i MK ČSR /přípis č.j. 5776/85-V/5 ze dne 25.10. 1984/ po předchozím projednání s MF ČSR a FMZV v Praze uvádí, že pohledávkami jsou prostředky vynaložené Národním muzeem na opravy a údržbu Bertramky. Ministerstvo financí informovalo v r. 1984 finanční odbory NVP a ONV v Praze 5. V dopise se dále uvádí, že Národní muzeum má, jakmile Mozartova obec předá uvedenou nemovitost, uzavřít s ONV Praha 5 hospodářskou smlouvu o bezúplatném převodu správy národního majetku na Národní muzeum a že je zřejmé, že "průtahy jsou způsobovány Mozartovou obcí, která měla od r. 1983 resp. 1984 dosti času na vyřešení svých vztahů". "Dále se konstatuje, že v současné době není smlouva obnovena, neboť by šlo o opětovné provizorium. Národní muzeum ve věci činí dotaz u fin. odboru ONV Praha 5 ke zjištění skutkové podstaty. K vyřešení základních majetkových vztahů je nutné, aby Mozartova obec konečně nabídla nemovitost čs. státu tak, aby se mohlo řádně pokračovat ve správě tohoto majetku. V tomto smyslu bude nutné urgovat odbor vnitřních věcí NVP, který řídí Mozartovu obec".

Z kopie dopisu Ministerstva kultury ČSR č. 3888/83-V/5 ing. Josefa Kopeckého, zástupce ředitele ekonomického odboru MK ČSR ze dne 7.1. 1983, adresovaného Národnímu muzeu v Praze, týkajícího se převodu objektu Bertramky je patrno, že již v té době probíhalo řízení ve věci zamýšleného převodu objektu Bertramka z vlastnictví Mozartovy obce ČSSR do vlastnictví čs. státu MK ČSR vyjádření ohledně svého vztahu k Mezinárodní nadaci Mozarteum, Salcburk.

Z kopie dopisu RNDr. Adolfa Čejchana, CSc. ředitele národního muzea ze dne 2.9. 1982, adresovaného ministerstvu kultury ČSR, odbor XIII/2, označeného věc: "Smluvní vztahy Národního muzea k objektu Bertramka - návrh na řešení. Žádost na MF ČR prostřednictvím MK ČSR", obsahujícího informace o právních a majetkových poměrech Mozartovy obce a o nákladech vynaložených čs. státem prostřednictvím rozpočtu národního muzea na opravy Bertramky od 1.1.1958 soud zjistil, žte "bylo již v r. 1965 zahájeno jednání o převodu nemovitosti do vlastnictví státu - správy Národního muzea... Vzhledem k neujasněnosti vztahů k zástavnímu břemenu pro mezinárodní nadaci Mozarteum v Rakousku pokyn FO NVP a MF ČSR zamítavé rozhodnutí". V dopise se dále uvádí, že...." k výše uvedenému zhodnocení a na pokyn MK ČSR podává Národní muzeum v Praze žádost o převedení celého objektu Bertramka do vlastnictví čs. státu, správy NM. Současně však upozornujeme, že do celého jednání by měly být zainteresovány jak MF ČSR /otázka přepočtů zástav pro Mozarteum/ tak i NVP, odbor vnitřních věcí jako dohledací orgány a Mozartova obec jako vlastník. Žádost o převod je podávána na MF ČSR, Správa pro věci majetkové a devizové prostřednictvím MK ČSR. Oficiální žádost by však ve styku mezi ústředními orgány ČSR mělo podat ministerstvo kultury ČSR".

Navrhovatel ve svém závěrečném vystoupení uvedl, že listinné důkazy provedené před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím ve svém chronologickém pořadí vypovídají o tom, že ze strany Mozartovy obce nebyla činěna v prvopočátcích nabídka darování. Poukázal, že z listiny ze dne 2.9. 1982, vyplývá, že bylo rozhodnuto že Bertramka bude darována státu na pokyn Ministerstva kultury. Iniciativa tedy vyšla, jak vyplývá z provedených důkazů, ze strany státních orgánů, nikoli od Mozartovy obce. Nabídka ze strany Mozartovy obce byla učiněna až v r. 1986, kdy nátlak státních orgánů již vrcholil. Znovu zdůraznil, že nebyl dodržen občanský zákoník, chyběl svobodný projev vůle Mozartovy obce a že Obvodní úřad Praha 5 na začátku r. 1991 při jednáních s Mozartovou obcí prohlásil, že uznává, že Bertramka je od samého počátku ve vlastnictví obce a uvažoval o vrácení za symbolickou cenu 1,- Kč. Vypracováním smlouvy byl pověřen právník odpůrce, avšak následně bylo od tohoto záměru upuštěno.

Po provedeném jednání dospěl odvolací soud k závěru, že další doplnění důkazního řízení o listiny navržené navrhovatelem a případně další listiny, které by mohly být uloženy na MF ČSR a ani o výslech další listiny, které by mohly být uloženy na MF ČSR a ani o výslech další svědkyně není potřebné. Vycházel při tom ze skutečnosti, že dosavadní dokazování provedené před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím dává dostatečně konkrétní představu o skutkovém stavu. Dále pak, pokud jde o listiny, též z prohlášení navrhovatele učiněné při jednání dne 24.5. 1995, že dokumenty čtené na tomto jednání vlastně svým obsahem potvrzují obsah dokumentů - 2 dalších listin - které navrhoval předložit a které se nepodařilo doposud dohledat. Odvolací soud konstatuje, že další úsilí o dohledání těchto listin by jen prodlužovalo řízení ve věci a navíc by nepřineslo žádné nové údaje, oproti těm, které jsou již soudu známy z dosavadního dokazování.

Po provedeném dokazování soustředil odvolací soud stěžejní pozornost na posouzení otázky svobody vůle navrhovatele při uzavírání darovací smlouvy ze dne 16.1. 1986, neboť tato otázka má zásadní význam pro rozhodnutí celého sporu.

Odvolací soud konstatuje, že vůle není svobodná nejen v případě tzv. fyzického, ale též v případě psychického donucení, tzv. bezprávné vyhrůžky, to znamená, že je na jednajícím vynucováno něco, co takto vynucováno být nesmí. Vůle se pak utváří nesvobodně pod vlivem důvodné bázně a není dodržen základní předpoklad pro platnost právního úkonu, vymezený v § 37 o.z.

Z výslechu svědkyně p. PhDr. Zdenky Psůtkové i p. Zdenky Psůtkové i p. Zdenky Chuchrové, provedeného před soudem odvolacím bylo zjištěno, že na p. prof. Snížkovou byl vyvíjen nátlak, že se jím v tomto směru svěřila. Ostatně o nátlaku vypověděli i svědkové vyslechnuti již před soudem prvního stupně a to p. Jarmila Vrchotová, dr. Oldřich Pulkert, Mgr. Milan Salich, p. Puchalský Miroslav a účastník řízení při výslechu JUDr. Tomislav Volek. z výpovědi svědkyň slyšených před soudem odvolacím, ale i z výpovědi svědkyně p. Jarmily Vrchotové vyplývá, že významným faktorem při formování vůle p. prof. Snížkové byla hrozba rozpuštěním Mozartovy obce. I když konkrétně žádný ze svědků neuvedl, že by p. prof. jmenovala nějaké konkrétní osoby, jež by jí případným rozpuštěním spolku hrozily, shora uvedené výpovědi potvrdily, že p. prof. o existenci této hrozby hovořila. Navíc pak, o tom, že se zmiňovala o nátlaku, který je na ni činěn, vypovědělo, jak shora uvedeno, celkem 6 svědků a účastník řízení p. PhDr. Volek při výslechu. Pouze dva svědkové, a to p. dr. Čížek a p. Žežulková byli názoru opačného, avšak ti byli při uzavírání smluv v jiné pozici než p. prof. Paní Žežulková reprezentovala stát při uzavírání darovací smlouvy a p. dr. Bohuslav Čížek, který od r. 1985 působil v Národním muzeu a do r. 1991 byl členem výboru Mozartovy obce sám uvedl, že byl pracovníkem Národního muzea a proto jeho pohled může být jiný.

Nelze tedy přehlédnout kvantitativní stránku svědeckých výpovědí tzn. že o nátlaku na prof. Snížkovou, hovoří větší počet slyšených svědků. Je pravdou,že jde o svědky navržené navrhovatelem, nicméně, všichni svědkové byli řádně poučeni a jsou si vědomi následků případné křivé výpovědi. Ostatně odpůrci nic nebránilo, aby navrhl slyšení jiných svědků, kteří by tvrzení, že na paní prof. byl vyvíjen nátlak, vyvrátili.

Odvolací soud dospěl k závěru, že na jednání p. prof. Snížkové a formování její vůle nesporně zapůsobil dále i fakt, o němž se zmiňovaly obě svědkyně slyšené před soudem odvolacím, a sice hrozba, že by nesla vinu za havarijní stav Bertramky, vzácné kulturní památky, který ba zavinila tím, že by ji nedarovala státu.

Z listinných důkazů, provedených před soudem odvolacím pak jednoznačně vyplynulo, že úsilí o to, aby Bertramka byla převedena do státního vlastnictví bylo vyvíjeno ze strany státních institucí (Národního muzea, Ministerstva kultury ČR) a projevovalo se již mnohem dříve než p. prof. Snížková učinila darovací nabídku. To vyplývá především z dopisu ředitele Národního muzea Ministerstvu kultury ČSR ze dne 2.9. 1982 (list. č. 116), kde se výslovně hovoří o tom, že již v roce 1965 bylo zahájeno jednání o převodu nemovitosti do vlastnictví státu a dále pak skutečnost, že iniciativa vzešla od státních orgánů vyplývá rovněž z tohoto dokumentu, kde se hovoří o tom, že na pokyn Ministerstva kultury ČSR podává Národní muzeum v Praze žádost o převedení celého objektu Bertramka do vlastnictví čs. státu, správy Národního muzea. Skutečnost, jak malá v tom byla role Mozartovy obce dosvědčuje věta, že do celého jednání by měly být zainteresovány ... tak i Mozartova obec jako vlastník. Vlastník, který by měl při darování hrát úlohu prvořadou, byl uveden až na místě posledním, ač by při darování - jakožto svobodném projevu vůle - měla iniciativa vyjít od něho.

I z dopisu ředitele Národního muzea doc. Ing. Milanu Kymličkovi, CSc. I. náměstkovi ministra kultury ČSR ze dne 3. 1. 1986, v němž uvádí, že "k vyřešení základních majetkoprávních vztahů je nutné, aby Mozartova obec konečně nabídla nemovitost čs. státu tak, aby se mohlo řádně pokračovat ve správě tohoto majetku" jednoznačně vyplývá, že do té doby Mozartova obec darovací nabídku neučinila a tudíž iniciativu v tomto směru nevyvíjela. Darovací nabídka následuje až po tomto datu a nese datum 8.1. 1986. I uvedené listinné důkazy tedy dokládají, že vůle dárce při uzavírání darovací smlouvy nebyla svobodná.

Odvolací soud po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 16.1. 1986 je právním úkonem neplatným, neboť při jejím uzavírání byl porušen § 37 o.z. vyžadující svobodu vůle. Jde o právní úkon absolutně neplatný, a to od samého počátku, a proto vlastníkem předmětných nemovitostí zůstává navrhovatel, jehož název, jak bylo v průběhu odvolacího řízení prokázáno se změnil na Mozartovu obec v České republice. Odpůrce,který s předmětnými nemovitostmi v současné době fakticky disponuje, je povinen vydat je navrhovateli, který je a nikdy nepřestal být jejich vlastníkem.

Za této situace již nebylo potřebné zkoumat otázku, zda odpůrce znal stanovy navrhovatele a věděl či mohl vědět o případném nedostatku jednatelského oprávnění na straně funkcionářů Mozartovy obce, kteří darovací smlouvu uzavírali.

Navrhovatel v žalobě požadoval vydání do 15 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud však dospěl k závěru, že takový termín by nebyl reálný a stanovil k vydání lhůtu tří měsíců od právní moci rozsudku.

Odvolací soud zdůrazňuje, že v tomto případě nemá vydání charakter restitučního nároku a že tudíž nejsou tímto rozsudkem dotčeny případné majetkové nároky z případného zhodnocení budovy.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 ods. 1 o.s.ř. Navrhovateli, který byl v odvolacím řízení úspěšný vzniklo právo na náhradu nákladů jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím. Před soudem prvního stupně činí tyto náklady částku 1500.-na zaplacených soudních poplatcích a dále pak Kč 2300,-- na nákladech právního zastoupení (t.j. 10 úkonů právní pomoci a 200,-- Kč a 10 režijních paušálů) počítáno až od 1.7. 1991, kdy dle zjištění odvolacího soudu byl právní zástupce navrhovatele registrován jako komerční právník.

Před soudem odvolacím byla navrhovateli přiznána náhrada nákladů odpovídající třem úkonům právní pomoci dle § 12 odst. 6 vyhl. č. 270/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů a 3 režijních paušálům a 30,- Kč, t.j. 690,- Kč a náhrada nákladů odvolacího poplatku ve výši 1000,- Kč, celkem tedy 1690,- Kč.

Uvedené částky zaplatí odpůrce na základě § 149 odst. 3 o.s.ř. na účet právního zástupce navrhovatele JUDr. Miloslava Slabého, komerčního právníka v Praze 8.

 

Poučení: Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. V případě, že odpůrce nesplní dobrovolně povinnost tímto rozsudkem mu uloženou, může se navrhovatel domáhat výkonu rozhodnutí dle § 251 a násl. o.s.ř.

V Praze dne 24. května 1995

JUDr. Hana Z a c h y s t a l o v á
předsedkyně senátu

 

 Odvolání MO proti rozsudku ze 7. 12. 2007