For foreigners For foreigners
Ozdoba Zpět na předchozí stránku Ozdoba
Frau Kabelková über Mozart und Prag aneb Komu úřad, tomu rozum

Kdo je dr. Markéta Kabelková? Vedoucí hudebněhistorického oddělení Českého muzea hudby. Do tohoto postavení dospěla nikoliv díky své odborné skvělosti, přes svůj již nepřehlédnutelně střední věk je totiž teprve nyní druhým rokem externí posluchačkou doktorandského studia oboru hudební věda. V její prospěch však zapracovala generační obměna v Českém muzeu hudby a dr. Eva Paulová. Cože, tu také neznáte ? Ale to byste měli, to je přímo symbol našeho popřevratového vývoje ! Za totality vedla jako nadšená stranická pracovnice ideologické propagační oddělení Národního muzea, takže po převratu musela jako jedna z prvních hlavní budovu opustit a uklidili ji „za řeku“, do hudebněhistorického oddělení na Malé Straně. Cibulkovy seznamy agentů StB však odhalily, že tato „všestranné pracovnice“ a agentka „Anna“ jedno jsou. To bylo zajisté nepříjemné, ale dnes už je všechno jinak, řady komunistických výsadníků se opět zkonsolidovaly a v dnešním Česku už je i agentka „Anna“ opět „salonfähig“. Když ji před dvěma lety udělali s požehnáním ministerstva kultury „pověřenou ředitelkou“ Českého muzea hudby, nevadila jim ani ta „agentáž“ ani to, že „Anna“ nemá pro uvedenou funkci odbornou kvalifikaci, protože nestudovala muzikologii, ale kunsthistorii. Ergo: skutečný expert nad experty, pravý člověk na pravém místě !

Ve srovnání s absolutně nekompetentní dr. Paulovou se ovšem může i dr. Kabelková jevit jako muzikologický expert. Vystudovala přece muzikologii a pět léta měla hezoučký grant ministerstva kultury na vypracování tématického katalogu V. J. Tomáška. (Kde je ten katalog ? Kam se poděl ?)

Proč však na tomto místě píšeme o Paulové a Kabelkové ?! Protože ta v Praze tajená dvojí nekompetence se teď provalila mezinárodně ! Dr. M. Kabelková se totiž v roce mozartovského jubilea rozhodla, že když je šéfkou tak významného muzejního oddělení tak přece musí rozumět i Mozartovi a v Rakousku se představila jako český mozartovský expert. Přestože za sebou nemá žádný mozartovský výzkum, neváhala využít kontaktů své instituce s institucemi rakouskými a napsala do vídeňského časopisu Österreichische Musikzeitschrift (Special/2006) stať s krkolomným názvem Prag: „Don Giovanni“ – „Mit dem lautesten Beifall“. Bohužel, jde o stať nejen naprosto nepůvodní, ale v mnoha směrech také nepřehlédnutelně špatnou. Opomenutí zásadních historických skutečností, koncepce a stylizace na úrovni terciánovy školní kompozice a k tomu řada elementárních faktografických chyb - to jsou neodpustitelné prohřešky. Když něco srovnatelného udělal za totality komunistický nevzdělanec jménem Petr Vít, jeho postavení výsadníka znemožňovalo zveřejnit kritiku takové podřadnosti, publikované v Rakousku ve jménu českého mozartovského výzkumu. Ale dnes je situace - především díky internetu - přece jen jiná a my svou povinnost splnit můžeme.

Nad mozartovským „melouchem“ dr. Kabelkové v Rakousku a jeho nedostatky nelze mávnout rukou také proto, že její stať tam vyšla jako součást většího projektu, nazvaného Zwölf Mozartstädte s vydaného v nejvýznamnějším rakouském hudebním periodiku. V takovém případě je na pí Kabelkovou a její text nutno hledět jako na reprezentaci české muziíkologie v mezinárodním projektu, který si kladl za cíl poskytnout přehled o současném stavu poznání Mozarta na vědecky kompetentním základě („auf wissenschaftlich kompetenter Basis“). Příspěvek české autorky ovšem „na kompetentní bázi“ napsán není, čímž byly citelně poškozeny české zájmy v této vědecké oblasti, v roce 2006 zvýšenou měrou vystavené zájmu mezinárodní veřejnosti. I kdybychom snad překypovali laskavostí a velkomyslně přehlédli tu ohavnou skutečnost, že Kabelková všechno ve svém textu opsala a nic relevantního v něm není jejím osobním přínosem, že tudíž jen jako žakyně ledabyle vypracovala slohové cvičení, pak nelze nekonstatovat, že selhala i v roli pouhé multiplikátorky. Ortel zní: opisovačka Kabelková opisovala pro vídeňský projekt špatně.

Nejkřiklavější chybu v jejím elaborátu představuje výrok, že „v červenci 1791 byl Mozart pozván českými stavy, aby složil slavnostní operu ke korunovaci Leopolda II. českým králem“. Už před 45 lety (!) jsem v salcburské ročence Mozart-Jahrbuch vydal studii Über den Ursprung von Mozarts Oper La clemenza di Tito, v které jsem na základě svého nálezu smlouvy stavovské divadelní komise s pražským operním impresáriem D. Guardasonim prokázal mylnost tradované představy, že korunovační operu si v roce 1791 u Mozarta objednala nějaká stavovská komise. V dané smlouvě s Guardasonim totiž Mozartovo jméno vůbec neobjevuje ! Pánové z „parlamentního výboru roku 1791“ zato dali do smlouvy napsat jména několika dobově oceňovaných zpěváků, které by v takové opeře chtěli slyšet… Má zjištění rychle převzala veškerá mezinárodní odborná literatura. Např. H. C. Robbins-Landon ve své knize Mozart´s Last Year 1791 přetiskl z mé studie v anglickém překladu celou smlouvu a konstatoval mj.: „Český vědec Tomislav Volek vnesl revoluci do našich znalostí o této zajímavé kapitole Mozartova života svým objevem relevantních pražských dokumentů, týkajících se La clemenza di Tito.“ Žel, k dr. Markétě Kabelkové, odchovankyni pražské katedry hudební vědy na Filozofické fakultě UK a dnes vedoucí hudebněhistorického oddělení Českého muzea hudby v Praze na Malé Straně tyto poznatky ještě nedospěly, což jí ovšem nebrání v tom, aby se nevypravila na mezinárodní muzikologickou scénu s výkladem o tom, jak to bylo se vznikem Mozartovy opery La clemenza di Tito

Laickému čtenáři těchto řádků je nutno vysvětlit, že historickým pramenem doložený fakt, že iniciativa k objednávce druhé Mozartovy opery pro Prahu nevzešla od nějaké sněmovní komise, ale od pražského operního impresária, má velkou výpovědní sílu. Impresário byl podnikatel, který musel hrát takové kusy, na které chodilo publikum a divadelní kasa se plnila. Věděl, že jeho kasu v Praze plní Mozart více než kterýkoliv jiný skladatel. Řídil se tedy zájmem pražského publika, a to byl ten rozhodující faktor i pro objednávku pražské korunovační opery v roce 1791 ! Impresário, znaje vztah svého publika k Mozartovi, zvolil za autora korunovační opery Mozarta. -

To jsou ovšem fakta, o kterých se u pí Kabelkové nedočtete. Zato se tam např. chybně tvrdí, že:

... 1777 koncertovala v Salcburku paní Dušková se svým chotěm, zatímco tam koncertovala s Mozartem.

(A jak !)

... Mozart byl koncem roku 1786 pozván do Prahy „pražskými hudebníky“. Nikoliv. Jak víme z dopisu Leopolda Mozarta dceři z 12. 1. 1787, Wolfganga pozval do Prahy „orchestr a společnost velkých znalců a milovníků /hudby/“, což je něco úplně jiného ! Pozvání Mozarta operním orchestrem cizí metropole představuje evropský historický unikát, a nesmí být rozmělněno do neurčité kategorie „pražští hudebníci“. Právě o takových specifikách Prahy jako jednoho z mozartovských měst měla pražská autorka psát ve svém příspěvku do projektu Zwölf Mozartstädte !

…Mozart vystoupil během své první pražské návštěvy v roce 1787 „na dvou akademiích“ ! Hleďme, hleďme! Odkud víte - paní vedoucí - o Mozartově druhé pražské akademii ? Že jste takový objev dosud někde nepublikovala !?

…během Mozartova studia Dona Giovanniho „s pražským souborem byly v partituře provedeny četné změny“. Ve skutečnosti z partitury nic takového vyčíst nelze ! (Viz faksimile Mozartovy autografní partitury Dona Giovanniho, uložené v pražské Národní knihovně.) Kdyby autorka srovnala tuto partituru s autografní partiturou Idomenea z roku 1781, pak by teprve viděla, co to je „provést četné změny v partituře“.

… když se Mozart vracel 31. května 1789 přes Prahu do Vídně, jednal s Guardasonim a ten "u něho objednal novou operu pro Prahu". Ve skutečnosti k tomuto jednání došlo už 10.dubna při Mozartově cestě do Drážďan (viz Mozartova korespondence).

… Němečkova mozartovská monografie vyšla v Praze po druhé v roce 1806. Nikoliv, vyšla až 1808. Atd.

Mezi nesmyslnými výroky pí Kabelkové má zvláštní půvab výrok, že „Da Ponte musel také některé části korigovat, ačkoliv libreto vyšlo už dříve ve Vídni.“ Takový výrok dá čtenáři skutečně „zabrat“ ! Nejprve si klade otázku: které „části“ (?) Da Ponte v Praze „musel korigovat“ ? Korigovat, ergo opravovat ? A co měl dle znalkyně Kabelkové „opravovat“, svůj text nebo snad Mozartovu hudbu ? Nic takového není známo, v textu obměnil nanejvýš jedno dvě slova. Ale zcela mimořádně je půvabná logika navazujícího výroku „ačkoliv libreto vyšlo už dříve ve Vídni“. Jak tomu rozumět ? Snad takto: ačkoliv jeho libreto vyšlo už předtím v hlavním městě monarchie, přesto je musel Da Ponte v Praze korigovat ? Dokonce celé jeho „části“ musel korigovat ? Pokud ano, tak by opravoval sám sebe, ale v textu pí Kabelkové stojí tento výrok za výrokem o tom, že pražský ansámbl nebyl tak dobrý jako ve Vídni !? - Pokusme se ještě o jiný výklad nesnadného místa v textu originální mozartovské znalkyně dr. M. Kabelkové: chtěla snad říci, že vinou slabšího pražského operního ansámblu se muselo v Praze během studia díla leccos změnit, například zjednodušit ? Pakliže to paní vedoucí myslela takhle, tak ovšem nesprávně použila slovo „korigovat“ ! – V každém případě se věci znalý čtenář tohoto spanilého textu navíc dobře baví tím, jak autorka očividně popletla historii prvního (a silně neúplného) vydání libreta Dona Giovanniho ve Vídni a libreta, vydaného v Praze k premiéře v říjnu 1787...

Takových a jiných formulačních ledabylostí v textu pí Kabelkové je ovšem víc. Tak např. čteme, že v Praze u Bretfeldů „se tančilo na motivy z Figarovy svatby“. Na samotné „motivy“ by toho společnost natancovala asi málo ... Nebo čteme, že paní Dušková se právě zdržovala „na Labi“ (vypadlo slovo „v městě“ na Labi) atd.

Je to zkrátka bída ! Jak vidíme, letošní mozartovské jubileum nevyvolalo v život ostudnou publicistiku českých autorů jen v domácích médiích, ale někteří „znalci naší hudební historie“ dokázali svou produkci dokonce i exportovat. Ti ovšem napáchali škody mnohem větší...

tv